Zjistila jsem, že jsem měla fakt woof štěstí. Farma má ve woofingu dlooouhou tradici. Přes 11 let, přes 150 wooferů. Okásan byla závodní lyžařka, umí dokonale čajový obřad, ikebanu, báječně vařit, má asi 50 kimon, umí jednak kimono obléci, učesat slečnu, namalovat ji. Synové jsou velmi chytří, všude po domě jsou poháry za první národní místa v psaní kanji, sjezdu... Mimi umí též čajový obřad, má taktéž sbírku kimon. Člověk se tu krapet cítí neschopně :D
Na neděli jsme naplánovali výlet do nedalekého města Hakuba. To bylo vše co mi řekli :D Bylo vedro, tak jsem si vzala šortky, triko, turistické boty. Chytře jsem si ale přibalila bundu, funkční triko s dlouhým rukávem a legíny.
Popojeli jsme typickým japonským malým meziměstským vláčkem (na rozdíl od českého čistý, že bychom mohli jíst z podlahy). Jak v anime. 4 gaidžini jsou ale zvláštnost sami o sobě, takže jsme ani nic zvláštního dělat nemuseli a byli jsme atrakcí. Jako všude jinde.Přijeli jsme do lyžařského střediska, které je v zimě prý hrozněcool a obležené turisty. V neděli ráno, když jsme se v 8:10 snažili bezmocně nakoupit nějaké jídlo, bylo město, jak město duchů. Uplně vylidněné. Nakonec jsme přecijen nějaké onigiri ulovili (a já kafe a daifuku! Kafe mi chybí moc) a vydali se na tůru. Ještě jsem nevěděla kam míříme, takže hory kolem mne vypadaly nádherně. Já hloupá se nezeptala co je cíl naší cesty, tak jsem poslušně šla za kamarády. Někde v pozadí v mracích probleskovala hora a kopce sněhu. Byla prý tuhá zima a na nejvyšších kopcích je stále sníh. Haha! sníh v létě :)
Vyjeli jsme lanovkou do nějakých 1500m.n m a pak se vydali na tůru. Nahoru na horu samozřejmě. Kámen za kamenem, balvan za balvanem, pond za pondem. Začínalo foukat. Oblékli jsme bundy, legíny, nasadili nákrčníky. O pár stovek metrů výš začalo pořádně foukat. Přidali další tričko a dali kapuci. Za dalších pár stovek metrů foukalo tak strašně moc, že jsme prakticky nemohli dál. Za dalších pár stovek metrů přibyl sníh a vítr dělal v mracích kolem nás viditelné turbolence. Krása. Když už jsme si mysleli, že to horší být nemůže přišly sněhové stráně a my,v teniskách, nebo pohorkách stoupal krok za krokem proti větru ve sněhu. Zbarveném mimochodem do ruda, prý kvůli stromům, ale díky veselé náladě v týmu jsme vtipkovali o umrzlých japoncích.
Když jsme mysleli, že jsme došli na vrchol počasí bylo opravdu děsivé. Kolem nás sráz po 355° (těch 5 zaujímala úzká pěšina). Ne, nebyl to vrchol. Prolézali jsme křovím a bažinami a... vylezli na další "vrchol" ale tady jsem Nickovi řekla, že dál už fakt nepůjdu, že tohle je motherfucking freezing hell (mraky kolem nás svištěly takovou rychlostí, že jsme se drželi raději při zemi a díky tomu na nás prakticky pršelo). Bez námitek souhlasil, otočili jsme se, vyzvedli dva prokřehlé francouze (celou cestu byli kus za námi, nestačili prý tempu) a začali scházet dolů. Říkali jsme si. To u může být jen lepší teď ne?
Na sněhové pláni nám zatrnul úsměv. Jak to sejít? Nick se rozhodl sjet na zadku, což také udělal, ale dle nekončící salvě nadávek v průběhu cesty jsem se do toho moc nechtěla pouštět. Vyzkoušela jsem sjezd alá snowbord (jedna noha ve předu, druhá v zadu, udržovat balanc. Docela to fungovalo, až mi jednou podjela noha a já se začala řítit dolů nekontrolovatelně po zadku. Nějak to ale nešlo zastavit a šíleně jsem se bála, že skončím, válející sudy, takže jsem ryla prsty ve sněhu co to jen šlo. A zastavila se... Většina sněhové stráně ještě zbývala, ale tu jsem už bez pokusů pomaličku scházela. Až potom to bylo jen lepší :D
Dole v údolí jsme se zahřáli (bylo vedro) a koupili si plyšové ptáčky představující Raicho. Ptáček co žije jen tady ^^ (neviděli jsme, jen slyšeli, je extrémně vzácný). Dole v Hakubě jsme byli v foot onsenu (prostě lázně pro nožičky ! ^^ hned vedle železniční stanice, zadarmo. Wau. Nic lepšího po takovém zážitku nemůžeš dostat). Později jsme zjistili, že jsme byli skuečně kousek od plánovaného cíle, ale neviděli ho. Taky že jsme překonali výškový rozdíl něco přes kilometr nahoru a o trochu víc dolů (nejeli jsme lanovkou). Taky mne Nick chválil, že jsem to vydržela a při střídání vedoucího člověka neskuhrala. Prý chodím fakt rychle. Při tom jsem se sama pro sebe smála při vzpomínkách na všechny ty šifrovačky, kde se plazím v zadu za kluky, kteří maj snad v zadku tryskový vesmírný pohon. Nebo spíš warp pohon.
Možná to z předchozích řádků nevyplynulo, ale cesta byla neuvěřitelná sranda. Vážně. Tolik vtípků co jsme vymysleli a házeli mezi sebou. Taky náraz české, francozské, americké a japonské kutury byla sranda sama o sobě. Zážitek to byl.
Po nedělní zážitku jsme dnes samozřejmě byli všichni uplně mrtví. Nick vedle mne po celodenní práci vypadá stále spíš jako spící zombie, než woofer.
PS: Všechny fotky jsou z nižších míst, kde šlo třeba ještě něco vidět :D Potom jsem už mobil ani nevytahovala, uletěl by mi :D
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za komentář :)