Když jsme přistáli, a procházeli jsme připojovacím tunelem
na letiště, udeřilo mne do nosu vedro. A dusno. Bylo mi oznámeno, že to bývá i
horší, ale že i teď je to naprd. No nic. Nestačilo, než se ovívat pasem a
vyplněnými imigračními lístky.
Imigrační lístky jsou pro úřady stvrzení, že jste normální
turista a ne pachatel trestní činnosti. Kde, kdy jak proč a s kým.
Klasika. Ještě že jsem o nich věděla dopředu a věděla kam třeba (přesnou
adresu) jedu. Vím, že s tím woofeři mívají problém, když jim rodina
nenapíše přesnou adresu, ale jen že je vyzvednou tady na tom nádraží… Taky býv
problém důvod cesty. Už z první zmínky o woofingu jsem věděla, že sem
nesmí přijít slovo práce. Work. Toto neškodné slovo by způsobilo mnoho
problémů. Protože Japonsko je jednou ze zemí, kvůli kterým se Woofing musel
přejmenovat z Work bla bla na Worldwide bla bla J Důvod mé cesty tedy byl:
návštěva přátel. Což už je dnes zpětně pravda (a já to věděla i předtím, že
bude, takže jsem vlastně nelhala).
Díky tomu, že mám nový biometrický pas (kolik s tím
bylo problémů…) tak vše bylo opět zcela bez problému. Stačilo se podívat do
kamery, potvrdit digitálně otisky prstů a bylo. Nakonec brána
s termokamerou kvůli nákaze MERS a prozatím jsem měla klid, než přijel kufr.
Už dopředu jsem totiž tušila, že bude problém.
Jak mne mnozí znáte, má osoba zrovna dvakrát neoplývá
štěstím. Mnohdy si zase naplno užívám smůly, kde to jen jde (znáte film
smolař?). Tentokrát samozřejmě žádná výjimka nebyla, takže můj kufr přijel mezi
10 posledními kusy. Haha. Kluci z letadla na mne počkali, přestože jsem
jim urputně tvrdila, že teď budou čekat ještě déle. Prohlídka zavazadla.
Neuváženě jsem totiž vzala do Japonska 4 ks alkoholu. 3
plechovky piva a jednu Becherovku. Co na tom, že dohromady se to na ml vlezlo
do kvóty. Nevlezlo se to do počtu, takže jsem musela jít na prohlídku. Hm.
Takže celý kufr vyndat (fakt celej!). Ukázat všechno, prohmatat celý kufr, zas
tam všechno vrátit. A nakonec humoristická tečka s dialogem (kore=toto):
Kore? (obrázek marihuany)
No
Kore? (obrázek drog)
No.
Kore? (obrázek pistole)
No.
Kore? (obrázek meče)
No. No, no, no, no, no, no, no, no, no. (obrázky všech
ostatních zakázaných věcí. Ulehčila jsem mu to.)
Nakonec se mi starší ze dvojice omlouval, že dneska je ten
druhý neschopný, a že asi nikdy neviděl převážet holku tolik (hahah 3
plechovky) piva. Nonic. Popojedem.
Po dokončení tohoto martinia jsme ještě skočila vybrat
z bankomatu další yeny a pak jsme šli společnými silami koupit lístek na
bus. Sami kluci byli mírně zmateni, nebylo to moc přehledné, ale zvládli jsme
to a dokonce, protože jsem byla sama, tak jsem jela tím nejdřívějším
autobusem.
Po příjezdu do centra Tokia na autobusové nádraží jsem měla
za úkol najít prodejnu lístků, koupit si jeden do cílové stanice a pak najít
ještě nástupiště. Thanks god to google street view… Vše se podařilo a já
s kufrem procházela kouskem Tokia. Dokonce jsem našla čekací místnost, kde
starý pán za přepážkou mne nejdříve nechtěl pustit, Na otázku Eigo ga
hanasemasu ka? Odpověděl záporně, takže jsem se musela vytasit s mou
japonštinou. Povedlo se. A dokonce jsem zjistila kde jsou záchody a kde mám
nástupiště,
V autobuse jsem si opět četla, z četby mne vytrhly jen dvě zastávky na odpočívadle na dálnici. Překvapilo mne, jak nízko jsou umyvadla. Byly mi mírně nad kolena (neměla jsem podpatky). Nabídka jídla na klasické odpočívadlo velmi pestrá, spousta dobrůtek a omyiage. Koupila jsem si onigiri, mochi a nevím_teď_jak_se_jmenují_slepené_lívanečky s náplní z místních broskví místo anka. Výborné.
Při příjezdu do cílové stanice bylo přesně osm večer (v Čr 1 ráno). Padala jsem únavou a auto s odvozem nikde. Začínalo pršet. S odvahou mě vlastní jsem dokráčela k okýnku (netuším čeho, musím to někdy zjistit) a opět se ptala, zdali mluví anglicky, opět záporná odpověď, opět můj pokus o komunikaci v japonštině. A úspěch! Pán dokonce zavolal sám (pevná linka v tom kanclu, kde byl) a vše vyšlo. Přijel pro mne woofer Nick z USA a dcera mého hostitele Mimi žijící dlouhodobě v Kanadě. Už v autě s nimi byla pořádná sranda (se mnou moc ne, usínala jsem skoro), což hlásalo dobrý začátek.
Po představení a úvodních zdvořilostech s obáčan, okásan, otósan, Nickem, Mimi a jejím malým synkem jsem zamířila do koupelny a do peřin. Předtím mi mimochodem stačili ukázat celý dům, nastínili do temnoty a deště rozlohu zahrady a sadů, ukázali jak funguje voda … uf. Byla jsem ráda, že to můžu zabalit.
Dušovala jsem se, že musím vstát v těch 6:30 na snídani, budík mne dokonce vzbudil, ale usla jsem znovu. Byla jsem uplně ko. V 7:00 mne vzbudili, dovolili mi slupnout ještě snídani (pochopili únavu z posunu času) a pak hurá do práce. Ale vlastně do jaké?
Vysála jsem kuchyň a obývák. Pak jsem okopávala záhonek a sázela ředkvičky, sbírala hrášek na večeři a uklízela okrasnou zahradu. Ta je obrovská, v typickém japonském stylu. S vodopádkem, krásnými, pečlivě ostříhanými stromky a hromady kamenů všude. Po svačině (domácí jogurt a jahody!) začalo mrholit, ale po skvělém obědě začalo hustě pršet. Já i Nick jsme byli odvolaní zpátky a uklízeli jsme dům. Prach, a především čištění posuvných kolejnic u oken směrem ven. Tedy v místnostech s absolutně ohromujícím výhledem na japonskou zahradu. Při tom čištění jsem se nemohla vynadívat na ten výhled. Nejsou pro nic za nic pronajímány v airbnb ^^.
Po práci jsme jeli s Mimi a Nickem po obchodech a na poštu. Nick za pár dní odjíždí (byl tu tři měsíce) a tak chtěl ještě nakoupit dárečky. Já se byla s Mimi podívat po letních kimonech, protože tu právě budu na letní velký festival, kdy je celé městečko na nohou. Můžu si ho půjčit, nebo koupit, ale už jen pro ten zážitek (a já kimono vždy chtěla) bych si ho přála koupit :).
V jednom obchodě měli velké fotobudky. Ale takový high level těch oc známe z Evropy. Tady ty vás upraví, zvětší oči podle navoleného stylu, můžete přikreslit cokoliv, nalepit digitální známky, ještě přidat pozadí... A pak to vše vytisknout a nahrát do mobilu :D No… musí přiznat je to děsivý :D Ale člověk si užije spoustu legrace.
Večer na oslavu odjezdu jednoho z hostů byla večeře o asi 6 chodech, a vše bylo skvělé. Jsem ale ráda, že jsem už předtím ochutnala miso a trochu si na něj i zvykla. A taky na spoustu rýže. Ráno miso a rýže, k obědu rýže, k večeři losos s miso, zelenina a rýže. Nechápu, jak při tak malém počtu ingrediencí se dokáže vytvořit tolik chutí…
Malý syn Mimi si mě zamiloval. Jsou mu 2 roky, mluví anglicko-japonsky a většinou nevím na který jazyk se mám přeorientovat, tak to taky pro něj tak nějak kombinuji… Přivezla jsem mu z Česka velkého Krtečka, a toho už nedal z ruky. Všichni říkali, že vidí poprvé plyšáka Mogura (krtek) a že je kawaii! J
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za komentář :)