Poslední dny a hodiny mého vzrušujícího japonského dobrodružství jsem strávila v Tokyu. Ne tedy zcela dobrovolně, protože mé předodletové plány do Japonska byly strávit v Tokyu jednu noc. Maximálně dvě. To bych to ale nesměla být já, smolař
N.1!
Informační vsuvka: To, že jsem smolař není vybájená věc, ale fakt. Tutovka. Potvrzené vždy, když o něco jde. Takže jsem se naučila bránit se smůle popřípadě to otočit, aby to nebylo tak mizerné. Příklady: Vždy mi přijede poslední kufr na pásu po příletu, vždy si mě vybere náhodná kontrola na letišti. Vždy když jsou schody debilní, tak se rozplácnu jak žába na nich, nikdy jsem nic nevyhrála (ani poukázku!), každý podzim mne ohodí auto břečkou z kaluže, ...
Rodina mě zpravila o svých plánech, až když jsem byla u nich na farmě. Že musím odjet 12. srpna i kdyby padaly trakaře, tajfun bičoval okolní rýžová pole hlava nehlava, či byly další výbuchy a sebevraždy ve vlaku. Leda by nad tím pouvažovali, pokud by bylo další Tsunami. Nebo ne, protože jsme vlastně od moře odděleni pásmem třítisícových hor...
To všechno si určitě v hlavě říkali, protože se tak rozhodně tvářili... A to všechno kvůli zatracenýmu svátku Obonu (něco jako dušičky). Tehdy jsem si myslela, že je to pro ně asi moc důležité, ale pak, když na farmě v průběhu svátku nakonec zůstali 2 wwoofeři, mě to před odjezdem pěkně štvalo a absolutně jsem nechápala kde byl problém. Dnes to ale beru pozitivně. Kdybych neodjela tak brzy, žádné z mých zážitků z Tokya by se nestaly...
Když jsem dojela dálkovým autobusem do Shibuyi, tak jsem díky mému bratranci věděla, že musím dojet do Nishi-Nippori a tam přestoupit na jinou linku, kterou naneštěstí vlastní jiný společnost, s jinými, nekompatabilními lístky... Po cestě jsem se tedy musela ptát, ale ptala jsem se jen 5x, což považuji za úspěch, když si vezmeme, že jsem nejdříve hledala místo, kde mi prodají lístky (sama jsem našla podzemní nádraží a dokonce velmi chytře i jezdící schody), pak na kterém nástupišti, kterým směrem (jak v metru, vlevo, nebo vpravo?). A nakonec při bloudění až k hostelu jsem se ptala majitele jednoho malého obchůdku s rýží, kdežeto sakra jsem a kam mám jít. Jsem skutečně ráda, že umím něco japonsky. Jinak bych se nedozvěděla ani ťuk. Dotazuje se člověk v japonštině, odpovědi jsou jenom v japonštně. Easy. Díky Koshi ^^...
Z čeho jsem byla zklamaná, byly jezdící schody a výtahy. Nebyly totiž nikde. A já své bágly čítající něco málo přes 45 kg táhla schod po schodu nahoru a dolů v každé debilní stanici... Nikdo mi nepomohl až jedinkrát, kdy jsem myslela, že omdlím z toho vedra a dusna, mi pomohl asi nějaký cizinec. Byla jsem dost mimo a furt mu opakovala arigatou, arigatou. A on furt odpovídal, že nemluví japonsky... To mi ale došlo až když jsem v klidu seděla ve vlaku.
Když jsem dorazila do hostelu čekalo mne překvapení. Ne tak velké, jako mnohé jiné v hostelu, protože to přece jen byl jeden z nejlevnějších hostelů v Tokyu. Ale jsme v Japonsku ne? To nemůže být tak hrozné... Člověk ale míní a věci... jsou jiné :D Hostel vypadal jako stará dystopická továrna (dokonce kdesi v 6. patře visel socialisticko-hungergames-1984 stylový znak či co. Vevnitř to nebylo o nic lepší. Moje míst(n)o(st) na spaní byla veliká jako postel + 20 cm k šířce pokoje aby si měl člověk kam nastojato dát tašku. Hm. Žádná ventilace, jen horký vzduch a strašná vlhkost. Nádhera.
Až po pár dnech jsem taky zjistila, co je na té ceduli před domem. Prý kdyby se stala nějaká nehoda - tajfun, požár, zemětřesení, tak za sebe a za své věci zodpovídáme my... Protože budova je v hrozném stavu a my jsme tady ubytovaní dobrovolně z vlastního rozhodnutí!
Díky těmto fantastickým podmínkám všichni ubytovaní trávili čas mimo hostel, nebo v kuchyni-obýváku s wifinou. A tady jsem také první den potkala 3 brňáky. Člověk je snadno poznal podle smíchu a slivovice kolem stolu. Ta zapříčinila velmi rychlé seznámení všech místňáků a skvělou zábavu do ranních hodin.
Jeden z ubytovaných, Zafran, cosi nad ránem povídal, že je tady díky svému hobby, joju, a že je tady na světovém šampionátu, který se bude odehrávat v Akihabaře. Taky nám přinesl na ukázku svá joja a my, přiopilí jsme se marně pokoušeli byť o základní trik - dostat jojo nahoru. Když jsem se nad ránem odporoučela do postele někteří ještě pařili.
Druhý den jsem vyrazila do Akihabary na shánění dárků a paruky na můj nový cosplay. A při procházení kolem hromady lidí, kteří postávali u stánků jsem zahlédla Zafrena. Neskutečný. Akihabara je velká, cizinci jsou všude celá čtvrť ve dne v noci jede. Nechápu jak jsme na sebe narazili.
Zašli jsme na oběd, pokecali a ukázal mi šampionát. Protože jsme byli tak zabraní do rozhovoru, nikdo z kontrolujících (ani my) si nevšiml, že tam nemám co dělat, že nemám oficiální náramek... Na šampionátu jsem byla až do večera, jojo mi zcela okouzlilo a večer jsme šli točit do města s ostatními triky na krásných i obyčejných místech...
A tak to šlo pak každý den. Dopoledne jsem se toulala po Tokyu a kolem jedné mne kluci dostali na šampionát, kde jsem měla to štěstí učit se od nejlepších a užít si u toho spoustu zábavy...
Z Tokya mám mnoho zážitků, které nejdou nacpat do jednoho článku proto těště se na další!
