MODERNÍ TECHNOLOGIE aneb už i já

INSTAGRAM   &  PINTEREST  &  TUMBRL  &  EVERNOTE

Názvy aplikací, která jsem slýchávala už dlouhé roky či měsíce, ale které jsem úspěšně ignorovala. Proč? Protože jsem nikdy neměla nejnovější mobil, notebook, tablet...  Až v posledních 2 letech jsem byla hozena do světa komunikací, kdy bez některých věcí jako by člověk nebyl. Ať už šlo o poznámky ze školy, sdílení fotek s rodinou, videorozhovory s nejbližšími nebo o čirou prezentaci mých ilustrací na facebooku.

Dystopická atmosféra v polorozpadlém a opušťeném sanatoriu na Vysočině.

Nojo. Ale mít facebook v dnešní době není nic převratného. Spolu s gmailem doposud tvořili výbornou (a ano přiznávám osamělou) dvojku. Pak jsem se dostala ale do Japonska, kde každý měl Snapchat, WhatsApp, Instagram, Pinterest, Twitter, Evernote,... a já si s těmi nemohla ani napsat sms. To nikdo neměl. Myslím jako SMS a volání jako v ČR. Všichni měli internet v mobilu a volali si přes aplikace, psali přes jiné aplikace... A já byla v háji! Mohla jsem strčit mobil a notebook strčit do písku a dělat, že neexistuji, ale já se rozhodla bojovat!

Na údivy a otázky: "jaktože ještě nemám na prezentaci svých ilustrací a prací Tumbrl, Pinterest a Instagram?" jsem jen odpovídala, že s tím moc neumím...bla..bla... Kulový. Byla jsem jen líná pohledat v čem ten hype kolem těchto věcí je. A dnes už chápu proč. Jsou skvělé. Mé práce se dostanou k více lidem, můžou více lidí inspirovat a mne zas inspirují jiní lidé s jejich úžasnými nápady. No prostě k uňuchňání.

A používej evernote! tam budeš skladovat tvé nápady, nejen v analogové podobě (do deníku) jak to máš teď! Další dobrá rada co jsem dostala. Včera jsem se hrabala hodinu v záložkách ve chromu. Bylo jich klem 300. Rozdělovala jsem je do témat a házela odkazy v malých poznámkách na evernote. Spolu s roztomilými gify oveček, utíkajícího jezevce, přenádherného Rayena Goslinga a recepty na duhu od růžového jednorožce...

A co vy? Jste ponořeni v komunikačních technologiích, aplikacích a internetu, nebo to máte na háku? :)

Mé vymazlené Tumblr

Můj úžasný instagram

POČTVRTÉ

Tak je to tu. Čtvrté stěhování od té doby co jsem vylétla z rodného hnízda. Přiznávám, že to není zcela přesné, protože jsem se narodila v Olomouci... Ale určitě chápete co tím myslím. Svázala jsem si do ranečku mých pět švestek (spíš pár dodávek), dala jsem rodičům pusu na tvář a zamáčkla slzu (brečela jsem jak malý krokodýl). To jsou 2 roky zpět.

S každým novým bytem jsem poznávala netušené možnosti, jak lidé mohou bydlet, nebo žít své životy. Ne vždy to byla příjemná zjištění. "Vzpomíná na shnilé rýže po 2 měsících v lednici, šílený milostný vtah, připalující se olej ve 4 ráno, shnilé maso, moli, brrr..."

Minulý byt jsem měla krásný pokoj. Obrovský, prosvětlený, s vysokými stropy i dřevěnou podlahou. Člověk uprostřed pokoje mohl metat salta, tančit na hudbu, která vibrovala okenními tabulkami, postavit si stan a kempovat, nebo třeba jen pozvat 18 lidí na kulinářskou párty.Jen ten zbytek bytu k tomu moc nepasoval. Tak jsme letos s přáteli zapátrali a našli nedaleko podobný. Jen člověk může být s lidmi, které má rád a nedívat se na kyselé ksichty spolubydlících co vás maj zcela na háku.

A protože konečně bydlím po roce jako člověk - tzv. máme nábytek a stůl a v kuchyni je díky oknu světlo - rozhodla jsem se ušít záclony a závěsy. V IKEI jsme po dlouhé diskuzi na barvami, laděním, sladěním, odladěním a oslazením vybrali látku a bylo. A protože to není zrovna dvakrát složitý šicí projekt, tak jsme měli za krátké odpoledne pokoj s příjemným, měkkým světlem. Nádhera.

Vzpomínka na nejkrásnější balkon v Brně

Dokonce v návalu euforie jsem vyhrabala ve krabicích i pár starých rámečků a 2 nové koupila. Teď už jen najít ty hřebíčky. Mám podezření, že je zašantročil nějaký Skřítek Stěhovák. Nebo totiž fakt nevim, kde by mohli být :/

SEPTEMBER'S LITTLE TREASURES

Mám úžasné štěstí. Narodila jsem se v Září, v měsíci, kdy začíná být trochu vlezle zima, pochmurno, listí pomaloučku, polehoučku začíná měnit barvy a člověku je krásně. Může začít chodit zabalený od hlavy až k patě v měkkých šálách a svetrech a lidi si už nebudou tolik klepat na čela (stále jsem si nezvykla jak je v Čr chladno. Oproti Tokyu, tamnímu vedru a vzdušné vlhkosti levelu tropický skleník...)

Podle mne nejlepší měsíc v roce. A ne, není to tím, že dostávám kupu dárků, nebo pařím do rána a zpívám si nanana (to ale dělávám, to je fakt). Je to tím, že vídám celou mou rozvětvenou rodinu a přátele.

Taky si dopřávám o trochu víc malých drobností, než v jiných měsících. Letos jsem si pořídila mlýnek na kávová zrnka. Ve starožitnictví na mne přímo volal svou žluto-červenou, zářivou barvou. Pán mi tvrdil, že nefunguje, ale i tak jsem ho brala. A? Zázrakem funguje... 

Taky se rok s rokem sešel a já si koupila dámský časopis. Ano já. Tlustý časopis na křídovém papíře! plný fotek, barev a čiré rozmařilosti. Dokonalost pro potěchu marnivé ženské duše.

Nakonec k podzimu patří hřejivá vlna, veselé teplé barvy a kapka ztřeštěnosti (Jak jinak by se člověk odhodlal skákat do kaluží?). Proto jsem začala pracovat na mém novém utajovaném projektu plnm bambulí... Uvidíme co z toho vznikne. 

Vítej podzime!

JAPAN TRIP: SUPERCOOL TOKYO

Poslední dny a hodiny mého vzrušujícího japonského dobrodružství jsem strávila v Tokyu. Ne tedy zcela dobrovolně, protože mé předodletové plány do Japonska byly strávit v Tokyu jednu noc. Maximálně dvě. To bych to ale nesměla být já, smolař N.1!

Informační vsuvka: To, že jsem smolař není vybájená věc, ale fakt. Tutovka. Potvrzené vždy, když o něco jde. Takže jsem se naučila bránit se smůle popřípadě to otočit, aby to nebylo tak mizerné. Příklady: Vždy mi přijede poslední kufr na pásu po příletu, vždy si mě vybere náhodná kontrola na letišti. Vždy když jsou schody debilní, tak se rozplácnu jak žába na nich, nikdy jsem nic nevyhrála (ani poukázku!), každý podzim mne ohodí auto břečkou z kaluže, ...

Rodina mě zpravila o svých plánech, až když jsem byla u nich na farmě. Že musím odjet 12. srpna i kdyby padaly trakaře, tajfun bičoval okolní rýžová pole hlava nehlava, či byly další výbuchy a sebevraždy ve vlaku. Leda by nad tím pouvažovali, pokud by bylo další Tsunami. Nebo ne, protože jsme vlastně od moře odděleni pásmem třítisícových hor... 

To všechno si určitě v hlavě říkali, protože se tak rozhodně tvářili... A to všechno kvůli zatracenýmu svátku Obonu (něco jako dušičky). Tehdy jsem si myslela, že je to pro ně asi moc důležité, ale pak, když na farmě v průběhu svátku nakonec zůstali 2 wwoofeři, mě to před odjezdem pěkně štvalo a absolutně jsem nechápala kde byl problém. Dnes to ale beru pozitivně. Kdybych neodjela tak brzy, žádné z mých zážitků z Tokya by se nestaly...

Když jsem dojela dálkovým autobusem do Shibuyi, tak jsem díky mému bratranci věděla, že musím dojet do Nishi-Nippori a tam přestoupit na jinou linku, kterou naneštěstí vlastní jiný společnost, s jinými, nekompatabilními lístky... Po cestě jsem se tedy musela ptát, ale ptala jsem se jen 5x, což považuji za úspěch, když si vezmeme, že jsem nejdříve hledala místo, kde mi prodají lístky (sama jsem našla podzemní nádraží a dokonce velmi chytře i jezdící schody), pak na kterém nástupišti, kterým směrem (jak v metru, vlevo, nebo vpravo?). A nakonec při bloudění až k hostelu jsem se ptala majitele jednoho malého obchůdku s rýží, kdežeto sakra jsem a kam mám jít. Jsem skutečně ráda, že umím něco japonsky. Jinak bych se nedozvěděla ani ťuk. Dotazuje se člověk v japonštině, odpovědi jsou jenom v japonštně. Easy. Díky Koshi ^^...

Z čeho jsem byla zklamaná, byly jezdící schody a výtahy. Nebyly totiž nikde. A já své bágly čítající něco málo přes 45 kg táhla schod po schodu nahoru a dolů v každé debilní stanici... Nikdo mi nepomohl až jedinkrát, kdy jsem myslela, že omdlím z toho vedra a dusna, mi pomohl asi nějaký cizinec. Byla jsem dost mimo a furt mu opakovala arigatou, arigatou. A on furt odpovídal, že nemluví japonsky... To mi ale došlo až když jsem v klidu seděla ve vlaku.

Když jsem dorazila do hostelu čekalo mne překvapení. Ne tak velké, jako mnohé jiné v hostelu, protože to přece jen byl jeden z nejlevnějších hostelů v Tokyu. Ale jsme v Japonsku ne? To nemůže být tak hrozné... Člověk ale míní a věci... jsou jiné :D Hostel vypadal jako stará dystopická továrna (dokonce kdesi v 6. patře visel socialisticko-hungergames-1984 stylový znak či co. Vevnitř to nebylo o nic lepší. Moje míst(n)o(st) na spaní byla veliká jako postel + 20 cm k šířce pokoje aby si měl člověk kam nastojato dát tašku. Hm. Žádná ventilace, jen horký vzduch a strašná vlhkost. Nádhera. 

Až po pár dnech jsem taky zjistila, co je na té ceduli před domem. Prý kdyby se stala nějaká nehoda - tajfun, požár, zemětřesení, tak za sebe a za své věci zodpovídáme my... Protože budova je v hrozném stavu a my jsme tady ubytovaní dobrovolně z vlastního rozhodnutí! 

Díky těmto fantastickým podmínkám všichni ubytovaní trávili čas mimo hostel, nebo v kuchyni-obýváku s wifinou. A tady jsem také první den potkala 3 brňáky. Člověk je snadno poznal podle smíchu a slivovice kolem stolu. Ta zapříčinila velmi rychlé seznámení všech místňáků a skvělou zábavu do ranních hodin. 

Jeden z ubytovaných, Zafran, cosi nad ránem povídal, že je tady díky svému hobby, joju, a že je tady na světovém šampionátu, který se bude odehrávat v Akihabaře. Taky nám přinesl na ukázku svá joja a my, přiopilí jsme se marně pokoušeli byť o základní trik - dostat jojo nahoru. Když jsem se nad ránem odporoučela do postele někteří ještě pařili.

Druhý den jsem vyrazila do Akihabary na shánění dárků a paruky na můj nový cosplay. A při procházení kolem hromady lidí, kteří postávali u stánků jsem zahlédla Zafrena. Neskutečný. Akihabara je velká, cizinci jsou všude celá čtvrť ve dne v noci jede. Nechápu jak jsme na sebe narazili. 

Zašli jsme na oběd, pokecali a ukázal mi šampionát. Protože jsme byli tak zabraní do rozhovoru, nikdo z kontrolujících (ani my) si nevšiml, že tam nemám co dělat, že nemám oficiální náramek... Na šampionátu jsem byla až do večera, jojo mi zcela okouzlilo a večer jsme šli točit do města s ostatními triky na krásných i obyčejných místech... 

A tak to šlo pak každý den. Dopoledne jsem se toulala po Tokyu a kolem jedné mne kluci dostali na šampionát, kde jsem měla to štěstí učit se od nejlepších a užít si u toho spoustu zábavy...

Z Tokya mám mnoho zážitků, které nejdou nacpat do jednoho článku proto těště se na další! 

JAPAN TRIP: HMYZ & ZVÍŘATA

O zvířectvu a hmyzectvu Japonka jsem věděla, že tam, kde je teplo jsou hadi a nějaké včely či co. Dnes vím, že jsem se trochu sekla...

JAPAN TRIP: JAK SE NAKUPUJE V JAPONSKU JÍDLO

Bylo mi už dopředu jasné, že v Japonsku budou ceny jiné. Čekala jsem vyšší, než v Čr, protože je Česko známo tím, jak máme levné jídlo... Ale byla jsem i tak překvapena. 

Jídlo typicky japonské (rýže, tofu, nudle, apd) je levné. Dá se najíst tak, aby člověk neutratil v obchodě majlant. Ale když člověk chce něco jiného (nejapo/neasijského) pořádně si připlatí. 

Ovoce je drahé. Nebo spíš většina z nich. A v obchodě (velký supermarket) mají výběr cca 8 druhů (jablka, banány, pomeranče, hrozny, avokádo apd.), Ještě sem tu neviděla kiwi, jahody, borůvky, kokos, ananas(jen jednou a byly v celém obřím obchodě 2), mango, kaki, apd...). Ceny se různí od typu ovoce. Některé je drahé, některé v pohodě a na některé, jako třeba na hrozny, jsme s Carlou hleděly pomalu se svátostí. Neskutečná cena. Pro informaci 5 Jenů = cca 1Kč.

Jinak pro budoucí cestovatele - při placení se peníze dávají na talířek, prodavač vám potom vrátí peníze. Nedávat přímo do ruky prodavači. Neslušné. Poděkovat vždy Arigatou gozaimasu :) 

 Ne, tohle není sranda. Jiné hrozny nebyly.
NEW: Dnes nebyly jiné hrozny než za 2000 jenů (400kč) :D

ŠÍLENOSTI JAPONSKA ANEB CO ZASKOČÍ JAPANOFILA

Díky tomu, že pravidelně sleduju na youtubu Japanology, Kanadajin-san, recepty, mám doma mnoho knih a chodím na lekce japonštiny zdálo by se, že mne toho mnoho nemůže překvapit. Pravda je ale taková, že na mnoho věcí si dávám pozor, protože vím že je to neslušné, nebo že bych měla problémy, ale o některých věcech se prostě z dokumentů nedoslechnete. A tak jsem někdy zaskočená i já :D

O SKUTEČNÝCH PŘÁTELÍCH

Díky mnoha a mnoha hodinám práce osamotě jsem strávila dlouhé chvíle přemýšlením o životě, krásách kolem mne, o lidech a jejich vztazích a i o přátelství.

Přátele pro mě byli vždy velmi důležití. V Japonsku jsem si uvědomila, jak moc mi někteří chybí či jak velkou úlohu hráli či hrají v mém životě.

Skutečně nejbližší přátelé, ti co mají místo nejhlouběji v mém srdci o mne ví mnohdy vše. Přestože je nemusím vidět půl roku, tak příští setkání je vždy jako po pár dnech. Kdyby potřebovali a volali ve 3 ráno, že jsou neví kde, bez peněz a bez šance najít lidské obydlí, vydala bych se za nimi. Se zásobou čokolády, kafe a (i když alkoholu neholduji) s láhví slivovice. Mnohokrát se mi také stalo, že jsem tuto pomoc potřebovala já. A oni tu byli. Pro mne. Bez výčitek, obvinění a nepochopení. Jsem jim za to neskonale vděčná.

Při mých dlouhých úvahách jsem zjistila, že takových lidí mám 6. Myslím, že bych měla neuvěřitelné štěstí i kdybych měla jen jediného z nich.

A protože miluju pohledy, tak jsem se rozhodla pár lidem poslat pohled. Doufám, že přes tu půlku světa doletí v pořádku. Myslím, že zdejší pošta si bude dlouho pamatovat, kde leží Česko...

JAPAN TRIP: FREE TIME & PAINTING

Volný čas. něco po čem každý wwoofer bezmezně touží. Má ho jen pár hodin denně, kam musí nacpat to, co vlastně v japonsku chtěl dělat, spánek, odpočinek, odepisování rodině že je stále naživu a pracovat. Na nějaký podředný věci jako učení, programování a uklízení vlastního pokoje není čas.

Svůj volný čas využívám naplno. Tedy když zrovna nechrčí proudy vody z přeplněných okapů co nestíhají. Chodím na procházky, kupuju si dobroty (abych tu nepošla hlady z rýže s rýží), usmívám se na místní a poslouchám hudbu. Nebo poslouchám ticho.

Dnes jsem vyrazila k jezeru. Prý druhé, větší, hluboké až 80m je tak čisté, že jde vidět do 50m. Wau. To já po 40m chůze (mamjíc 2h na procházku) zakempila na nejbližším břehu a malovala. Předevčírem jsem si koupila s nadšením další waterbrush. Ukázalo se, že je to ten samý princip, ale je to již předpřipraveno a je v ní tuš. Takže štětec na kaligrafii. Hm. Super! Nemusím s sebou tahat už vůbec nic krom papíru, waterbrushe s čistou vodou a tušobrushe s tuší :) Vyzkoušela jsem zatím 2x a líbí se mi to.

Omachi, ze zahrady

Omachi, jezero

Matsumoto, hrad

Omachi, rýžové pole

Sen o světluškách

Omachi, farma

JAPAN TRIP: WWOOFING aneb jiná možnost cestování

Když se s někým dám do řeči, že jsem v Japonsku, vždy padnou otázky ohledně délky, důvodu cesty, ale i jestli zde pracuji.

V Japonsku je to s prací těžké. Jako cizinec nesmíš pracovat bez povolení. Ale to se těžko dostává. Velmi těžko. Tak jak se do Japonska, nebo kterékoliv jiné země, na kterou si myslím, dostat? Jedna z možných odpovědí je přes dobrovolnictví. Volunteering.

WOOFing (World Wide Opportunities on Organic Farms) je mezinárodní síť spojující lidi, kteří chtějí cestovat, poznávat, zkoumat, žít, užívat si a přitom pomáhat. Spojuje je s lidmi, kteří jim tuto šanci dají a na určitou dobu je ubytují u sebe doma. Doba pobytu je různá - od pár dnů až po měsíce... WWoofing vznikl za účelem dobrovolnictví na ekologických farmách. Dodnes je většina hostovacích rodin z farem. Ale není to podmínkou, což je jen dobře. Ne každý miluje se od rána do večera hrabat v hlíně. V Japonsku jsou možnosti i jako pracovat v hotelu, onsenu, v půjčovně kol, učit děti ve školce... Stačí jen hledat.

WWOOFer, jakožto dobrovolník, pomáhá hostovací rodině bez finanční odměny. Hostovací rodina zase nesmí na oplátku chtít po wooferovi peníze. Člověk pracuje a jednoduše má za to střechu nad hlavou a jídlo. V čem je tedy to specifikum? Proč by to mělo být must have? Protože je to cool.

Ne vážně. Je to skvělé.Člověk stane součástí rodiny. Není to jen o snídaních, obědech, večeřích. ale o tom čase strávených s těmi lidmi. O vzájemném poznávání odlišností kultur ale i zjištění, že lidé na celém světě jsou ze stejného těsta. Že jsme jeden jak druhý. S přáními, touhami i starostmi. A je jedno jestli bydlím v Horní Dolní v Česku, nebo v Hanajama v Japonsku.

Jsem tu měsíc. Připadá mi to ale jako půl roku. Cítím se tu totiž opravdu jak doma. Okolí je nádherné, výhled z mého pokoje přímo na obří Japonské Alpy je dechberoucí zas a znova. Ať už jsou v mracích, v mlze, oparu, když se slunce prodírá dešťovými kapkami, nebo při perném slunci. Miluji to tady.

Přestože jsem hrozný smolař, při výběru hostovací rodiny jsem měla šťastnou ruku. Nebo jsem si prostě dala pořádný pozor na feedbacky, úroveň emailů i vzhled profilu. A dopadlo to tak, že jsem si náhodou vybrala jednu z nejvyhlášenějších farem v Japonsku. Místní jablka mají i mnoho ocenění, borůvky se posílají jedou týdně ve velkém balíku do Kjóta a jednou za 14 dní přijede škola s dětmi aby se naučili jak vypadá zelenina, jak se o ni starat, jak se k ní chovat... (tady takový to americký, že dítě neví co čeho je kečup neexistuje). Farma je veliká, má mnoho rýžových polí, brambory, okurky, patizóny, rajčata, hrášek, cibuli, ... Ale dominantou jsou velké jabloňové sady. Malá vinice, borůvky, kaki, třešně, jahody, nektarinky a meruňky.

Rodina je rozsáhlá. Obáčan (babička, 90 let), Okásan s Otósanem (majitelé farmy), jejich nejstarší syn (převezme farmu), nejmladší dcera a její dvouletý syn. A já. Každý týden přijíždí na návštěvu dva další synové s manželkami a dětmi. To nás tady potom bývá pěkně prosím 16. A je to pěkná mela. To se člověk ani moc nemusí snažit, nemusí ani moc rozumět a skutečně se cítí jako mezi svou rodinou.

Taky tady mají zkušenosti s woofery. Okásan sama projezdila přes woofing na 40 farem. A zde se již protočilo přes 150 wwooferů za 11 let. Wow. Pro představu - Česko se připojilo k wwoof síti v roce 2003...

A co speciálního jsem si zatím z pobytu díky wwoofingu odnesla?
Umím si sama obléci jednoduché letní kimono. Umím ho taky perfektně poskládat dle japonských zásad.
Protože okásan má cca 100 kimon a často si je někdo pujčuje, nebo obléká, takže jsem už párkrát viděla oblékání pravého kimona. Obi bývá fakt dlouhé... A myslím že s mým postřehem jak_se_to_jen_dělá bych po cca dalších 2 ukázkách zvládla i to pravé kimono někomu obléci (to jako většina japonců fakt neumí. Oblíkat kimono umí stará generace, která ještě byla vychovaná jako "nejlepší" manželky).
Učím se vařit nová domácí japonská jídla.
Okásan mne bude učit základy ikebany.
Mimi mi předvedla čajový obřad, který se pilně učí.
Vím jak chutná čersrstvé wasabi.
Viděla jsem světlušky.
Zažila jsem lampiónový festival jen pro místní.
Byla jsem posvěcená šintoistickým knězem v rámci rodiny při obřadu.
Vyrábím sojovku, miso a bůhvíco ještě.
Učím se japonsky zapochodu.
---

JAPAN TRIP: FOOD

Jídlo. Jedna z věcí na které jsem se megatěšila! V Brně připravuji sem tam sushi, dango, daifuku, nudle a kareraisu, ale vše bylo naučené z internetu (krom sushi, to nás naučila naše prof. japonštiny na střední) a třeba koupené v obchodě či restauraci. Nevěděla jsem ale jak chutnají obyčejná, domácí jídla a sladkosti. A tak jsem v napětí očekávala co bude.

Už v letadlo mne potěšilo. Onigiri kdykoliv člověk chtěl. Na oběd sushi, maso, rýže, nudle, ovoce, sencha. Na snídani výborné teplounké omuraisu, které jsme všichni zblajzli jen to mlasklo. Na uvítání fakt paráda.

Protože miluju anko a japonské sladkosti byla prakticky povinnost ochutnat daifuku (s anko, asi už 10x různé značky i druhy. Vždy super a vždy těsto chutnalo zcela stejně jako připravuji doma ^^. To jsem fakt nečekala. 

Další na řadě byla rybka Taiyaki. Slast nadevše. Takový japonský wafle ve tvaru rybky plněné čímkoliv co chcete. Na sladko i slano :) Fakt si musím to tvořítko pořídit. 

Díky sledování Japanology jsem chtěla ochutnat velmi oblíbený baumkuchen. Německý dortík v japonském stylu, kdy recept sem zavlekl tvůrce :) Těsto se pomalu nanáší na dřevěnné trubky (podobně jak trdélníky) a vrstva po vrstvě se opéká. To následně vytvoří tenké nesourodé vrstvičky, velmi podobné letokruhům --> baumkuchen :) Můj z obchodu byl nadýchaný, máslový a velmi, velmi chutný. Musím ho zase někde ukořistit :) A rozhodně chci ocutnat i čerstvě udělaný v nějaké cukrárně.

Další šíleností s anko je Dorayaki. Dva lívanečky a uvnitř nejčastěji Anko, ale já si kupuji i s náplní z jedlých kaštanů (nejepší!). Musím někde sehnat recept na ty správné lívance :)

Pocky. Mé milované Pocky. Čokoláda na špejli. Dokonalé kombo. Tady je maj v každém obchodě, tak to by byl hřích nějaké příchutě nevyzkoušet, že? Zatím otestováno pro vás matcha a milk příchuť. Oboje uplně delikátní. Achjo. Radši bych kdyby ne :D

V těsném závěsu za Pocky jsou příchutě KitKat. V Japonsku jich mají prý 200 různých, v obchodě jsem zatím viděla tak 30 druhů, ale zatím jsem šla na jistotu- matcha. Dle recenzí na netu ještě zkusím chilli a roasted tea a do jiných experimentů se pouštět nebudu. :) ale Matcha... ach Matcha.

Přichází na řadu Okásan no Omuraisu! Omeleta, zelenina a rýže. Bála jsem se, že to bude stejnej blaf jak burito a že se kamarádit nebudem. Chyba! Už v letadle to bylo skvělý a tady doma, když si na to můžeš napatlat kečup a japonskou majonézu ve tvaru happi neko tak to snad ani nejde nemít rád...

Gjóza knedlíčky jsem byla okouzlena už před rokem na youtbe, ale netroufla jsem si je jen tak z fleku udělat. Navíc jsem v brně nikde neviděla gjoza předpřipravené placičky abych se nemusela patlat s těstem, které neumím. Na farmě se dělají na zvláštní příležitosti, protože to zabere času... no...hodně. Pro 7-8 lidí tak 7h člověkopráce :D (aspoň tehdy nám, ale nechci být hnusná, ale mí spolukukaři byli leví jak šavle, takže většinu gjóza knedlíčků sem dělala já). Na vytvoření specifického tvaru je grif podobný jak na pirožky. Nic složitého. Ale lidi co nevaří... Hm. To se pak maso a zelenina válí i pomalu na stropě. 

Onigirazu, docela novinka v Japonsku (aspoň mi to okásan tvrdila, e to viděla před nedávnem teprve v tv). Takové onigiri, které se ale neumačkává (odtud název). Překřtěno na japonský rýžový burger (okásan říká prostě japan no hambágá).

Dnes jsem dělala 8 ks. Nic těžkého. Řasa nori, do ní rýže, ledový salát, opečené kuřecí prsíčka, omeleta a okurka. Navrch zase rýže. Celé zabalit jako taštičku a rozkrojit. Tadá. Mimi říkala že jsem profi. To víte. 2 roky vaření na bytě. To se pozná kuchařský um. (díky mami!) Jinak ale chuť onigiraz u je fakt božská a stoprocentně mé okolí bude mít šanci ji ochutnat protože ho asi bud dělat velmi často :D 

Ramen. Studentská napodobenina v Čr za 5 i 50 Kč. Rozdíl? V samotných nudlích moc ne (v čr jsem ochutnala už snad všechny značky, neznačky od Billy po vietnamskou tržnici). Ve vývaru samozřejmě ano. Ramen byl moc dobrej, maso jsem nechala někomu jinému. Ale i tak musím přiznat že sem čekla něco víc (v restauraci). Doma mi otósan k obědu dělává miso ramen, něconěco rámen, blabla rámen. Netuším. Ale vždy je v tom kopec ledového salátu (podušeného) a je to moc dobré. Takový styl budu vařit i doma. :)

Nějaký jiný druh sushi. Rýže a navrch naskládané pěkně ostaní ingredience. Chutné a krásně to vypadá. Losos i tuňák byli uplně dokonalí...

Tofu! Z českého tofu se mi obrací žaludek, ale japonské miluju! Vláčné, hedvábné a výborné s trochou sojovky a nakrájené jarní cibulky a navrch katsubushi (takové lístečky ryby). Lahoda... 

K výborné chuti domácí kuchyně přispívá i fakt, že na farmě se připravuje domácí miso i domácí sojovka. Wau. Každý pátek míchám podivnou směs temně hnědé barvy a pronikavé vůně ve velkých kádích. Ještě že jsem už něco takového viděla při míchání třeba hroznů (díky Stopkovi!) nebo slivovice (díky babi!) takže nejsem uplnej mimoň. 

Dnes jsem prozajímavost uskladňovala naložené sojové boby se sezamem z lednice do mrazáku. Nemám šajnu co to je, ale když jsem tuto nevábnou směs měla rvát do pytlíčků tak jsem nejdříve byla velmi opatrná, a protože to všude teklo byla jsem celá špinavá, zem byla celá špinavá a vše bylo zamazané tak jsem se na opatrnost vykvákla, a na konci jsem to do sáčků nabírala rukou (čistou samozřejmě, myslím že je to k budoucímu jídlu). To se ukázalo jako nejúčinnější. Level Aďa a bláto ^^. Heaven.

Přestože jsem na ovocné farmě, ovoce se téměř nejí. PROČ? V Japonsku je ovoce velmi, velmi drahé. Mnohdy se dává jaká dárek. My třeba včera dostali dárkem japonský meloun. Informace, že takový běžně stojí jak nový smartphone mne vykolejila natolik, že udělání ovocného salátu pro všechny mi připadalo jak z marsu. Ale musím uznat. Byl VÝ-BO-RNÝ. Ach ach.

Teď to asi vypadá že jím jen sladké nebo si užívám v restauracích. Opak je pravdou. Většinou můj jídelníček je - ráno rýže (dnes třeba ne, někdy žaludek prostě řekne ne a já sem o hladu) a cukína, v poledne rýže nebo nudle s ledovým salátem a nějaká varianta úpravy cukíny, večeře rýže nebo nudle (nebo obojí), nějaká úprava ledového salátu, nebo něco z cukíny, cibule, ředkviček... Takové hody jako na předešlých fotkách tu jsou jednou za čas, když přijede host. 

snídaně

oběd

Poslední - nejen ovoce je tu drahé. Ale i brambory, na které je můj žaludek zvyklý jsou cenově zcela jinde, než jsme zvyklí z Evropy. Blázni.

Jak vidím tak udělám 2 články. Příště na téma nudle a zdravá strava (když dnes to bylo kapku přeslazené :D)

JAPAN TRIP: MATSUMOTO & FIREFLY

Na pozadí je puštěná pohádka O statečném kováři, probírám se fotkami a natočenými záběry na mobil a užívám si noční klid. Klid je totiž důležitý. Aspoň na pár hodin denně. Od 5 od rána stěny domu rozeznívají traktory a sekačky a do toho se libozvučně přidává řev malého Dana. Takže líbezná čeština a klid v domě je opojný.

Druhou neděli mého pobytu jsem naplánovala nejbližší větší město od Omachi. Matsumoto. Krásné, staré město s důstojným černým hradem, okolo titěrné uličky natřískané věcmi a krásně vonící jídlo. No hlavně to jídlo a nekonečný výběr dobrot k ochutnávání. 

Koupit lístek již zvládám. Velký pokrok.
Pán za pokladnou, který vídá cizince jen tehdy, když přijede nějaký woofer do města, se snažil tvářit klidně. Nějak se mu to ale nevedlo. Roztřesenými prsty mi podal lístek i mince. Aspoň na mne prostě jen nepokrytě necivěl jako většina místních :D

Ve vlaku mne potkal antikulturní šok. Aneb když zjistíte, že tady funguje něco, co doma skutečně nefunguje. Vlaky a čistota. To nejde dohromady. Hm. V Japonsku v prachobyčejném meziměstském vlaku ano. Podlaha nablýskaná, okna umyté, sedadla neodrbaná. Neuvěřitelný. Taky tam byl velký prostor prakticky nepokrytě zírat na skutečně  neuvěřitelně pohledné japonce. Netuším kam všichni jeli. Sorry kluci. Ale je to tak. Ano anime_shoujo_bishouen_zmagořená. Co už se mnou.

Další věc ve vlaku pro mne bylo potvrzení faktu, že mladá generace vskutku dlabe na nějaké staré lidi a uctivé chování k nim. Znáte takový ten den, kdy vás uplně zjebe nepříjemná stará ochechule, že jaktože sedíte tady v tý šalině, když ona má přednost? To že kolem je milion volných míst ji nezajímá... No tak tady nikdo není tak nezdvořilý aby byť jen náznakem poprosil o puštění místa. Takže něco takového jak v čr je scifi. Vlak narvanej a já, protože jsem jela z jedné z prvních zastávek jsem seděla. Když přistoupila cca 80 letá paní a nikdo, fakt nikdo ani nehnul brvou nad tím, že by se mu chtělo vstát, pustila jsem paní já. Myslím že moje mladé nohy nějaký ten půlhodinový přesun zvládnou. Jsem prostě anděl ^^ :D

Ještě než jsem odjela, dostala jsem od Mimi mapu Matsumota i s vyznačenými tipy místňáka, kam zajít. Obávala se o mne, že se ztratím, a že nenajdu zmrzlinřství apd. No. Historické centrum vypadalo titěrné, pro geocachera tzv. easy --> nedá se ztratit a i kdyby přeci jen ano, mám pusu abych se zeptala ne? Skutečně tomu tak bylo, zmrzlinářství, které prý většina wooferů nenašla, bilo do ulice obřím transparentem a lákající byla i fronta cca 20 lidí před vchodem. To by poznal i slepej. Nevadí.

Hned vedle zmrzlinářství bylo velké nákupní centrum. Hadry, hadry a hadry. Co bylo ale důležité všude visely bannery začátku slev. V 9:32, když jsem kolem centra procházela poprvé, stovky nákupuchtivých holek už stály dlouhé fronty kolem. Co mne na nich nejvíce zaujalo byly ty boty... Achjo já chci taky takové boty. to že to byly platformy apd 15cm+ přece nevadí...  Když jsem potom odpoledne centrum navštívila nabídka mne fakt potěšila (nepřekvapila). Šaty, sukně, crazy, anime style, lolita, cokoliv na co si vzpomenete. Proč jen u nás je ve většině obchodů tak mizerný výběr?

Hřeb dne - hrad - byl skutečně impozantní. A protože jsem tu byla hned ráno, nikde nikdo a mohla jsem si v klidu fotit i malovat. Paráda ^^. Myslím že jsem po nějaké době byla atrakcí, protože nejenže jsem turista (město je daleko od Tokia --> málo turistů) ale zároveň kreslím! Wooouh!...

obrázek odsud

Navštívila jsem pověstnou žabí uličku, byla na klasickém nedělním trhu pro místňáky kde prodávali kde co a k tomu hráli irskou živou hudbu. Cool. Nakoupila první várku dárečků! Máte se na co těšit :)

Díky pravidelnému sledování japanology na youtube mám docela přehled o jídle. Vím co se jak jmenuje, jestli je to pro evropana poživatelné či ne a co jsou největší dobroty. Ochutnala jsem Taiyaki. Velká lívanečková rybička plněná anko pastou/čokoládou/čímkoliv. No boží prostě. Chci tu formu rybky domů! Za každou cenu :D
(o tom taky bude příští report, o jídle :) )

Zpáteční cesta byla docela šílená protože jsem nevěděla kde je nástupiště, kde mám vysednout ani jak proboha zavolám hostovací rodině, když nemám už skoro kredit, wifina nikde (nikde nejsou wifiny!) a požádat někoho o zapůjčení mobilu pro sms je víc než scifi... Možná jsem si přeci jen měla vzít ten cospalay Kon. Třeba by mi ten mobil někdo pujčil. 

Nástupiště jsem našla díky ochotnému výpravčímu, vystoupila jsem díky zahlédnutí nápisu stanice (kanji) a zavolala jsem z posledních peněz na mobilu. Sláva! Nemusela jsem jít pěšky 2h domů :D 

Den nato, jsme s Mimi a Danem v noci vyrazili pozorovat světlušky. V okolí prý bývaly všude, ale žijí jen v extrémně čisté vodě a ve tmě. A hlavně ta tma je problém (pouliční osvětlení, auta), takže se na ně dá jít dívat jen na speciální místo - golfové hřiště které na pár dní předělali na světluškový ráj :D Celou dobu jsme musely s Mimi danovi dělat 3-2-1-hop! Miluje to. Jen ta ruka po hodině uplně odpadá. Taky mne naučil jak se světlušky řeknou v japonštině. Ho-ta-lu! Hotalu! 

Světlušky-Hotaru-Firefly byly nádherné. Nikdy jsem nic podobného neviděla a myslím že v čr už ani neuvidím. Škoda. A taky jsem se přesvědčila, že pohádky o tom, že někoho svedou bludičky a světlušky do bažij je zcela reálná. Tma jak v *** všude světýlka a ty jdeš prostě za nimi... :D Malý Dan takto málem skočil v močále, když jsme s Mimi fotily...

JAPAN TRIP: AQUARELL

Jak jsem nastiňovala v přechozích článcích - maluji kdy to jen jde. Třeba dnes jsem po práci vyrazila do města vyzbrojená mapou, pár radami kam jít či nejít, moleskine s pevnějším papírem, akvarelkami, tužkou a waterbrushem.

Doufala jsem v pěkné počasí a v to, že se neztratím. Vše se splnilo, nakoupila jsem pár dárečků a pak se vracela směrem k farmě. Cestou jsem se zastavila podívat se do supermarketu na ceny všemožného jídla a tak. Skoro jak v Česku. Jen sýry a ovoce fakt drahý. Taky brambory... Za asi 5ks brambor chtěli něco kolem stovky. Mě málem omylo (v Česku ve sklěpě máme poklad!).

Co jsem ale nečekala, že mě každý, každý bude zdravit. To že se na mě všichni dívají jsem už nějak pobrala, ale i zdraví? Oukej.

Následně jsem byla za divnou ještě víc, když jsem vytáhla foťák a sem tam něco fotila. Úplný vrchol bylo, když jsem si sedla u cesty na patník a malovala křižovatku. Auta se málem vybourali... Achjo.

Novinka dne - jsem tady na farmě první středoevropan (žádný Čech, Slovák, Polák, Maďar tu ještě nebyl). Takže byli rádi, že mě tu maj. Ale dnes přišla žádost o airbnb dvou čechů. Přijedou na dva dny za dva týdny. Uvídíme jestli rodina vydrží udržet tajemství, že sem taky Čech... :D

A teď konečně obrázky! První je dnešní křižovatka, pak lucerny nedávného minifestivalu, okolní hory, navštívený chrám v Hakubě a poslendní rychlostudie strom co mám za oknem pokoje ^^.