O SKUTEČNÝCH PŘÁTELÍCH

Díky mnoha a mnoha hodinám práce osamotě jsem strávila dlouhé chvíle přemýšlením o životě, krásách kolem mne, o lidech a jejich vztazích a i o přátelství.

Přátele pro mě byli vždy velmi důležití. V Japonsku jsem si uvědomila, jak moc mi někteří chybí či jak velkou úlohu hráli či hrají v mém životě.

Skutečně nejbližší přátelé, ti co mají místo nejhlouběji v mém srdci o mne ví mnohdy vše. Přestože je nemusím vidět půl roku, tak příští setkání je vždy jako po pár dnech. Kdyby potřebovali a volali ve 3 ráno, že jsou neví kde, bez peněz a bez šance najít lidské obydlí, vydala bych se za nimi. Se zásobou čokolády, kafe a (i když alkoholu neholduji) s láhví slivovice. Mnohokrát se mi také stalo, že jsem tuto pomoc potřebovala já. A oni tu byli. Pro mne. Bez výčitek, obvinění a nepochopení. Jsem jim za to neskonale vděčná.

Při mých dlouhých úvahách jsem zjistila, že takových lidí mám 6. Myslím, že bych měla neuvěřitelné štěstí i kdybych měla jen jediného z nich.

A protože miluju pohledy, tak jsem se rozhodla pár lidem poslat pohled. Doufám, že přes tu půlku světa doletí v pořádku. Myslím, že zdejší pošta si bude dlouho pamatovat, kde leží Česko...

JAPAN TRIP: FREE TIME & PAINTING

Volný čas. něco po čem každý wwoofer bezmezně touží. Má ho jen pár hodin denně, kam musí nacpat to, co vlastně v japonsku chtěl dělat, spánek, odpočinek, odepisování rodině že je stále naživu a pracovat. Na nějaký podředný věci jako učení, programování a uklízení vlastního pokoje není čas.

Svůj volný čas využívám naplno. Tedy když zrovna nechrčí proudy vody z přeplněných okapů co nestíhají. Chodím na procházky, kupuju si dobroty (abych tu nepošla hlady z rýže s rýží), usmívám se na místní a poslouchám hudbu. Nebo poslouchám ticho.

Dnes jsem vyrazila k jezeru. Prý druhé, větší, hluboké až 80m je tak čisté, že jde vidět do 50m. Wau. To já po 40m chůze (mamjíc 2h na procházku) zakempila na nejbližším břehu a malovala. Předevčírem jsem si koupila s nadšením další waterbrush. Ukázalo se, že je to ten samý princip, ale je to již předpřipraveno a je v ní tuš. Takže štětec na kaligrafii. Hm. Super! Nemusím s sebou tahat už vůbec nic krom papíru, waterbrushe s čistou vodou a tušobrushe s tuší :) Vyzkoušela jsem zatím 2x a líbí se mi to.

Omachi, ze zahrady

Omachi, jezero

Matsumoto, hrad

Omachi, rýžové pole

Sen o světluškách

Omachi, farma

JAPAN TRIP: WWOOFING aneb jiná možnost cestování

Když se s někým dám do řeči, že jsem v Japonsku, vždy padnou otázky ohledně délky, důvodu cesty, ale i jestli zde pracuji.

V Japonsku je to s prací těžké. Jako cizinec nesmíš pracovat bez povolení. Ale to se těžko dostává. Velmi těžko. Tak jak se do Japonska, nebo kterékoliv jiné země, na kterou si myslím, dostat? Jedna z možných odpovědí je přes dobrovolnictví. Volunteering.

WOOFing (World Wide Opportunities on Organic Farms) je mezinárodní síť spojující lidi, kteří chtějí cestovat, poznávat, zkoumat, žít, užívat si a přitom pomáhat. Spojuje je s lidmi, kteří jim tuto šanci dají a na určitou dobu je ubytují u sebe doma. Doba pobytu je různá - od pár dnů až po měsíce... WWoofing vznikl za účelem dobrovolnictví na ekologických farmách. Dodnes je většina hostovacích rodin z farem. Ale není to podmínkou, což je jen dobře. Ne každý miluje se od rána do večera hrabat v hlíně. V Japonsku jsou možnosti i jako pracovat v hotelu, onsenu, v půjčovně kol, učit děti ve školce... Stačí jen hledat.

WWOOFer, jakožto dobrovolník, pomáhá hostovací rodině bez finanční odměny. Hostovací rodina zase nesmí na oplátku chtít po wooferovi peníze. Člověk pracuje a jednoduše má za to střechu nad hlavou a jídlo. V čem je tedy to specifikum? Proč by to mělo být must have? Protože je to cool.

Ne vážně. Je to skvělé.Člověk stane součástí rodiny. Není to jen o snídaních, obědech, večeřích. ale o tom čase strávených s těmi lidmi. O vzájemném poznávání odlišností kultur ale i zjištění, že lidé na celém světě jsou ze stejného těsta. Že jsme jeden jak druhý. S přáními, touhami i starostmi. A je jedno jestli bydlím v Horní Dolní v Česku, nebo v Hanajama v Japonsku.

Jsem tu měsíc. Připadá mi to ale jako půl roku. Cítím se tu totiž opravdu jak doma. Okolí je nádherné, výhled z mého pokoje přímo na obří Japonské Alpy je dechberoucí zas a znova. Ať už jsou v mracích, v mlze, oparu, když se slunce prodírá dešťovými kapkami, nebo při perném slunci. Miluji to tady.

Přestože jsem hrozný smolař, při výběru hostovací rodiny jsem měla šťastnou ruku. Nebo jsem si prostě dala pořádný pozor na feedbacky, úroveň emailů i vzhled profilu. A dopadlo to tak, že jsem si náhodou vybrala jednu z nejvyhlášenějších farem v Japonsku. Místní jablka mají i mnoho ocenění, borůvky se posílají jedou týdně ve velkém balíku do Kjóta a jednou za 14 dní přijede škola s dětmi aby se naučili jak vypadá zelenina, jak se o ni starat, jak se k ní chovat... (tady takový to americký, že dítě neví co čeho je kečup neexistuje). Farma je veliká, má mnoho rýžových polí, brambory, okurky, patizóny, rajčata, hrášek, cibuli, ... Ale dominantou jsou velké jabloňové sady. Malá vinice, borůvky, kaki, třešně, jahody, nektarinky a meruňky.

Rodina je rozsáhlá. Obáčan (babička, 90 let), Okásan s Otósanem (majitelé farmy), jejich nejstarší syn (převezme farmu), nejmladší dcera a její dvouletý syn. A já. Každý týden přijíždí na návštěvu dva další synové s manželkami a dětmi. To nás tady potom bývá pěkně prosím 16. A je to pěkná mela. To se člověk ani moc nemusí snažit, nemusí ani moc rozumět a skutečně se cítí jako mezi svou rodinou.

Taky tady mají zkušenosti s woofery. Okásan sama projezdila přes woofing na 40 farem. A zde se již protočilo přes 150 wwooferů za 11 let. Wow. Pro představu - Česko se připojilo k wwoof síti v roce 2003...

A co speciálního jsem si zatím z pobytu díky wwoofingu odnesla?
Umím si sama obléci jednoduché letní kimono. Umím ho taky perfektně poskládat dle japonských zásad.
Protože okásan má cca 100 kimon a často si je někdo pujčuje, nebo obléká, takže jsem už párkrát viděla oblékání pravého kimona. Obi bývá fakt dlouhé... A myslím že s mým postřehem jak_se_to_jen_dělá bych po cca dalších 2 ukázkách zvládla i to pravé kimono někomu obléci (to jako většina japonců fakt neumí. Oblíkat kimono umí stará generace, která ještě byla vychovaná jako "nejlepší" manželky).
Učím se vařit nová domácí japonská jídla.
Okásan mne bude učit základy ikebany.
Mimi mi předvedla čajový obřad, který se pilně učí.
Vím jak chutná čersrstvé wasabi.
Viděla jsem světlušky.
Zažila jsem lampiónový festival jen pro místní.
Byla jsem posvěcená šintoistickým knězem v rámci rodiny při obřadu.
Vyrábím sojovku, miso a bůhvíco ještě.
Učím se japonsky zapochodu.
---

JAPAN TRIP: FOOD

Jídlo. Jedna z věcí na které jsem se megatěšila! V Brně připravuji sem tam sushi, dango, daifuku, nudle a kareraisu, ale vše bylo naučené z internetu (krom sushi, to nás naučila naše prof. japonštiny na střední) a třeba koupené v obchodě či restauraci. Nevěděla jsem ale jak chutnají obyčejná, domácí jídla a sladkosti. A tak jsem v napětí očekávala co bude.

Už v letadlo mne potěšilo. Onigiri kdykoliv člověk chtěl. Na oběd sushi, maso, rýže, nudle, ovoce, sencha. Na snídani výborné teplounké omuraisu, které jsme všichni zblajzli jen to mlasklo. Na uvítání fakt paráda.

Protože miluju anko a japonské sladkosti byla prakticky povinnost ochutnat daifuku (s anko, asi už 10x různé značky i druhy. Vždy super a vždy těsto chutnalo zcela stejně jako připravuji doma ^^. To jsem fakt nečekala. 

Další na řadě byla rybka Taiyaki. Slast nadevše. Takový japonský wafle ve tvaru rybky plněné čímkoliv co chcete. Na sladko i slano :) Fakt si musím to tvořítko pořídit. 

Díky sledování Japanology jsem chtěla ochutnat velmi oblíbený baumkuchen. Německý dortík v japonském stylu, kdy recept sem zavlekl tvůrce :) Těsto se pomalu nanáší na dřevěnné trubky (podobně jak trdélníky) a vrstva po vrstvě se opéká. To následně vytvoří tenké nesourodé vrstvičky, velmi podobné letokruhům --> baumkuchen :) Můj z obchodu byl nadýchaný, máslový a velmi, velmi chutný. Musím ho zase někde ukořistit :) A rozhodně chci ocutnat i čerstvě udělaný v nějaké cukrárně.

Další šíleností s anko je Dorayaki. Dva lívanečky a uvnitř nejčastěji Anko, ale já si kupuji i s náplní z jedlých kaštanů (nejepší!). Musím někde sehnat recept na ty správné lívance :)

Pocky. Mé milované Pocky. Čokoláda na špejli. Dokonalé kombo. Tady je maj v každém obchodě, tak to by byl hřích nějaké příchutě nevyzkoušet, že? Zatím otestováno pro vás matcha a milk příchuť. Oboje uplně delikátní. Achjo. Radši bych kdyby ne :D

V těsném závěsu za Pocky jsou příchutě KitKat. V Japonsku jich mají prý 200 různých, v obchodě jsem zatím viděla tak 30 druhů, ale zatím jsem šla na jistotu- matcha. Dle recenzí na netu ještě zkusím chilli a roasted tea a do jiných experimentů se pouštět nebudu. :) ale Matcha... ach Matcha.

Přichází na řadu Okásan no Omuraisu! Omeleta, zelenina a rýže. Bála jsem se, že to bude stejnej blaf jak burito a že se kamarádit nebudem. Chyba! Už v letadle to bylo skvělý a tady doma, když si na to můžeš napatlat kečup a japonskou majonézu ve tvaru happi neko tak to snad ani nejde nemít rád...

Gjóza knedlíčky jsem byla okouzlena už před rokem na youtbe, ale netroufla jsem si je jen tak z fleku udělat. Navíc jsem v brně nikde neviděla gjoza předpřipravené placičky abych se nemusela patlat s těstem, které neumím. Na farmě se dělají na zvláštní příležitosti, protože to zabere času... no...hodně. Pro 7-8 lidí tak 7h člověkopráce :D (aspoň tehdy nám, ale nechci být hnusná, ale mí spolukukaři byli leví jak šavle, takže většinu gjóza knedlíčků sem dělala já). Na vytvoření specifického tvaru je grif podobný jak na pirožky. Nic složitého. Ale lidi co nevaří... Hm. To se pak maso a zelenina válí i pomalu na stropě. 

Onigirazu, docela novinka v Japonsku (aspoň mi to okásan tvrdila, e to viděla před nedávnem teprve v tv). Takové onigiri, které se ale neumačkává (odtud název). Překřtěno na japonský rýžový burger (okásan říká prostě japan no hambágá).

Dnes jsem dělala 8 ks. Nic těžkého. Řasa nori, do ní rýže, ledový salát, opečené kuřecí prsíčka, omeleta a okurka. Navrch zase rýže. Celé zabalit jako taštičku a rozkrojit. Tadá. Mimi říkala že jsem profi. To víte. 2 roky vaření na bytě. To se pozná kuchařský um. (díky mami!) Jinak ale chuť onigiraz u je fakt božská a stoprocentně mé okolí bude mít šanci ji ochutnat protože ho asi bud dělat velmi často :D 

Ramen. Studentská napodobenina v Čr za 5 i 50 Kč. Rozdíl? V samotných nudlích moc ne (v čr jsem ochutnala už snad všechny značky, neznačky od Billy po vietnamskou tržnici). Ve vývaru samozřejmě ano. Ramen byl moc dobrej, maso jsem nechala někomu jinému. Ale i tak musím přiznat že sem čekla něco víc (v restauraci). Doma mi otósan k obědu dělává miso ramen, něconěco rámen, blabla rámen. Netuším. Ale vždy je v tom kopec ledového salátu (podušeného) a je to moc dobré. Takový styl budu vařit i doma. :)

Nějaký jiný druh sushi. Rýže a navrch naskládané pěkně ostaní ingredience. Chutné a krásně to vypadá. Losos i tuňák byli uplně dokonalí...

Tofu! Z českého tofu se mi obrací žaludek, ale japonské miluju! Vláčné, hedvábné a výborné s trochou sojovky a nakrájené jarní cibulky a navrch katsubushi (takové lístečky ryby). Lahoda... 

K výborné chuti domácí kuchyně přispívá i fakt, že na farmě se připravuje domácí miso i domácí sojovka. Wau. Každý pátek míchám podivnou směs temně hnědé barvy a pronikavé vůně ve velkých kádích. Ještě že jsem už něco takového viděla při míchání třeba hroznů (díky Stopkovi!) nebo slivovice (díky babi!) takže nejsem uplnej mimoň. 

Dnes jsem prozajímavost uskladňovala naložené sojové boby se sezamem z lednice do mrazáku. Nemám šajnu co to je, ale když jsem tuto nevábnou směs měla rvát do pytlíčků tak jsem nejdříve byla velmi opatrná, a protože to všude teklo byla jsem celá špinavá, zem byla celá špinavá a vše bylo zamazané tak jsem se na opatrnost vykvákla, a na konci jsem to do sáčků nabírala rukou (čistou samozřejmě, myslím že je to k budoucímu jídlu). To se ukázalo jako nejúčinnější. Level Aďa a bláto ^^. Heaven.

Přestože jsem na ovocné farmě, ovoce se téměř nejí. PROČ? V Japonsku je ovoce velmi, velmi drahé. Mnohdy se dává jaká dárek. My třeba včera dostali dárkem japonský meloun. Informace, že takový běžně stojí jak nový smartphone mne vykolejila natolik, že udělání ovocného salátu pro všechny mi připadalo jak z marsu. Ale musím uznat. Byl VÝ-BO-RNÝ. Ach ach.

Teď to asi vypadá že jím jen sladké nebo si užívám v restauracích. Opak je pravdou. Většinou můj jídelníček je - ráno rýže (dnes třeba ne, někdy žaludek prostě řekne ne a já sem o hladu) a cukína, v poledne rýže nebo nudle s ledovým salátem a nějaká varianta úpravy cukíny, večeře rýže nebo nudle (nebo obojí), nějaká úprava ledového salátu, nebo něco z cukíny, cibule, ředkviček... Takové hody jako na předešlých fotkách tu jsou jednou za čas, když přijede host. 

snídaně

oběd

Poslední - nejen ovoce je tu drahé. Ale i brambory, na které je můj žaludek zvyklý jsou cenově zcela jinde, než jsme zvyklí z Evropy. Blázni.

Jak vidím tak udělám 2 články. Příště na téma nudle a zdravá strava (když dnes to bylo kapku přeslazené :D)

JAPAN TRIP: MATSUMOTO & FIREFLY

Na pozadí je puštěná pohádka O statečném kováři, probírám se fotkami a natočenými záběry na mobil a užívám si noční klid. Klid je totiž důležitý. Aspoň na pár hodin denně. Od 5 od rána stěny domu rozeznívají traktory a sekačky a do toho se libozvučně přidává řev malého Dana. Takže líbezná čeština a klid v domě je opojný.

Druhou neděli mého pobytu jsem naplánovala nejbližší větší město od Omachi. Matsumoto. Krásné, staré město s důstojným černým hradem, okolo titěrné uličky natřískané věcmi a krásně vonící jídlo. No hlavně to jídlo a nekonečný výběr dobrot k ochutnávání. 

Koupit lístek již zvládám. Velký pokrok.
Pán za pokladnou, který vídá cizince jen tehdy, když přijede nějaký woofer do města, se snažil tvářit klidně. Nějak se mu to ale nevedlo. Roztřesenými prsty mi podal lístek i mince. Aspoň na mne prostě jen nepokrytě necivěl jako většina místních :D

Ve vlaku mne potkal antikulturní šok. Aneb když zjistíte, že tady funguje něco, co doma skutečně nefunguje. Vlaky a čistota. To nejde dohromady. Hm. V Japonsku v prachobyčejném meziměstském vlaku ano. Podlaha nablýskaná, okna umyté, sedadla neodrbaná. Neuvěřitelný. Taky tam byl velký prostor prakticky nepokrytě zírat na skutečně  neuvěřitelně pohledné japonce. Netuším kam všichni jeli. Sorry kluci. Ale je to tak. Ano anime_shoujo_bishouen_zmagořená. Co už se mnou.

Další věc ve vlaku pro mne bylo potvrzení faktu, že mladá generace vskutku dlabe na nějaké staré lidi a uctivé chování k nim. Znáte takový ten den, kdy vás uplně zjebe nepříjemná stará ochechule, že jaktože sedíte tady v tý šalině, když ona má přednost? To že kolem je milion volných míst ji nezajímá... No tak tady nikdo není tak nezdvořilý aby byť jen náznakem poprosil o puštění místa. Takže něco takového jak v čr je scifi. Vlak narvanej a já, protože jsem jela z jedné z prvních zastávek jsem seděla. Když přistoupila cca 80 letá paní a nikdo, fakt nikdo ani nehnul brvou nad tím, že by se mu chtělo vstát, pustila jsem paní já. Myslím že moje mladé nohy nějaký ten půlhodinový přesun zvládnou. Jsem prostě anděl ^^ :D

Ještě než jsem odjela, dostala jsem od Mimi mapu Matsumota i s vyznačenými tipy místňáka, kam zajít. Obávala se o mne, že se ztratím, a že nenajdu zmrzlinřství apd. No. Historické centrum vypadalo titěrné, pro geocachera tzv. easy --> nedá se ztratit a i kdyby přeci jen ano, mám pusu abych se zeptala ne? Skutečně tomu tak bylo, zmrzlinářství, které prý většina wooferů nenašla, bilo do ulice obřím transparentem a lákající byla i fronta cca 20 lidí před vchodem. To by poznal i slepej. Nevadí.

Hned vedle zmrzlinářství bylo velké nákupní centrum. Hadry, hadry a hadry. Co bylo ale důležité všude visely bannery začátku slev. V 9:32, když jsem kolem centra procházela poprvé, stovky nákupuchtivých holek už stály dlouhé fronty kolem. Co mne na nich nejvíce zaujalo byly ty boty... Achjo já chci taky takové boty. to že to byly platformy apd 15cm+ přece nevadí...  Když jsem potom odpoledne centrum navštívila nabídka mne fakt potěšila (nepřekvapila). Šaty, sukně, crazy, anime style, lolita, cokoliv na co si vzpomenete. Proč jen u nás je ve většině obchodů tak mizerný výběr?

Hřeb dne - hrad - byl skutečně impozantní. A protože jsem tu byla hned ráno, nikde nikdo a mohla jsem si v klidu fotit i malovat. Paráda ^^. Myslím že jsem po nějaké době byla atrakcí, protože nejenže jsem turista (město je daleko od Tokia --> málo turistů) ale zároveň kreslím! Wooouh!...

obrázek odsud

Navštívila jsem pověstnou žabí uličku, byla na klasickém nedělním trhu pro místňáky kde prodávali kde co a k tomu hráli irskou živou hudbu. Cool. Nakoupila první várku dárečků! Máte se na co těšit :)

Díky pravidelnému sledování japanology na youtube mám docela přehled o jídle. Vím co se jak jmenuje, jestli je to pro evropana poživatelné či ne a co jsou největší dobroty. Ochutnala jsem Taiyaki. Velká lívanečková rybička plněná anko pastou/čokoládou/čímkoliv. No boží prostě. Chci tu formu rybky domů! Za každou cenu :D
(o tom taky bude příští report, o jídle :) )

Zpáteční cesta byla docela šílená protože jsem nevěděla kde je nástupiště, kde mám vysednout ani jak proboha zavolám hostovací rodině, když nemám už skoro kredit, wifina nikde (nikde nejsou wifiny!) a požádat někoho o zapůjčení mobilu pro sms je víc než scifi... Možná jsem si přeci jen měla vzít ten cospalay Kon. Třeba by mi ten mobil někdo pujčil. 

Nástupiště jsem našla díky ochotnému výpravčímu, vystoupila jsem díky zahlédnutí nápisu stanice (kanji) a zavolala jsem z posledních peněz na mobilu. Sláva! Nemusela jsem jít pěšky 2h domů :D 

Den nato, jsme s Mimi a Danem v noci vyrazili pozorovat světlušky. V okolí prý bývaly všude, ale žijí jen v extrémně čisté vodě a ve tmě. A hlavně ta tma je problém (pouliční osvětlení, auta), takže se na ně dá jít dívat jen na speciální místo - golfové hřiště které na pár dní předělali na světluškový ráj :D Celou dobu jsme musely s Mimi danovi dělat 3-2-1-hop! Miluje to. Jen ta ruka po hodině uplně odpadá. Taky mne naučil jak se světlušky řeknou v japonštině. Ho-ta-lu! Hotalu! 

Světlušky-Hotaru-Firefly byly nádherné. Nikdy jsem nic podobného neviděla a myslím že v čr už ani neuvidím. Škoda. A taky jsem se přesvědčila, že pohádky o tom, že někoho svedou bludičky a světlušky do bažij je zcela reálná. Tma jak v *** všude světýlka a ty jdeš prostě za nimi... :D Malý Dan takto málem skočil v močále, když jsme s Mimi fotily...

JAPAN TRIP: AQUARELL

Jak jsem nastiňovala v přechozích článcích - maluji kdy to jen jde. Třeba dnes jsem po práci vyrazila do města vyzbrojená mapou, pár radami kam jít či nejít, moleskine s pevnějším papírem, akvarelkami, tužkou a waterbrushem.

Doufala jsem v pěkné počasí a v to, že se neztratím. Vše se splnilo, nakoupila jsem pár dárečků a pak se vracela směrem k farmě. Cestou jsem se zastavila podívat se do supermarketu na ceny všemožného jídla a tak. Skoro jak v Česku. Jen sýry a ovoce fakt drahý. Taky brambory... Za asi 5ks brambor chtěli něco kolem stovky. Mě málem omylo (v Česku ve sklěpě máme poklad!).

Co jsem ale nečekala, že mě každý, každý bude zdravit. To že se na mě všichni dívají jsem už nějak pobrala, ale i zdraví? Oukej.

Následně jsem byla za divnou ještě víc, když jsem vytáhla foťák a sem tam něco fotila. Úplný vrchol bylo, když jsem si sedla u cesty na patník a malovala křižovatku. Auta se málem vybourali... Achjo.

Novinka dne - jsem tady na farmě první středoevropan (žádný Čech, Slovák, Polák, Maďar tu ještě nebyl). Takže byli rádi, že mě tu maj. Ale dnes přišla žádost o airbnb dvou čechů. Přijedou na dva dny za dva týdny. Uvídíme jestli rodina vydrží udržet tajemství, že sem taky Čech... :D

A teď konečně obrázky! První je dnešní křižovatka, pak lucerny nedávného minifestivalu, okolní hory, navštívený chrám v Hakubě a poslendní rychlostudie strom co mám za oknem pokoje ^^.

JAPAN TRIP: FOOD & ONSENS

Nick odjel do Ameriky. Má spřízněná woofovací duše je v tahu. Vyhlídky jsou takové, že tu budu měsíc sama. To znamená míň humoru při práci, ale zas se rodina bude věnovat jen mě... I tak je to mizerná útěcha a bude mi smutno.

Včera bylo moc krásně a tak sem byla vyslána na pole. Na cibulové pole. Cibulky byly krásně veliké, půda měkká, takže se získávaly ze země snadno. Pracovala jsem s obáčan (babičkou, 90 let, alzheimer). Během práce jsme se daly do řeči a na konci z toho byla výuková lekce názvů japonské zeleniny. Byla moc hodná. Potom co řišla Mimi, mi bylo oznámeno, že babička ještě nikdy neviděla nikoho tak rychle zpracovávat cibuli, že sem šíleně rychlá. No nevim. Prostě jsem v té měkké půdě uchopila cibulku, a mírně zatáhla. Velká výhoda mít dlouhé prsty (uchopila jsem celou cibulku). Snadné. Pokud tohle čte moje babička s dědou v Pravčicích: Můžete na mne být prý hrdí, prý jsem totiž rozená farmářka ^^. Pokom asi babi :).

Dnes bylo pro změnu hnusně. Od rána proudy vody chrčely do okapů a ze zahrady se stala přes noc malá bažina (kam se schoval asi had?). Takže jsem byla zaúkolována být doma a pomoci s velkým úklidem babiččiného pokoje. Na pár dní bude mít prázdniny v místním domově pro seniory, takže se může začít uklízet vše, co se jinak uklízet nemůže. Její pokoj byl jedno velké skladiště, kde se tak 5 let neuklízelo. Drsný. No takže jsem začala z gruntu. Co nešlo pod mýdlo a vodu šlo pod vysavač. Vše vytřepat, vyházet, vysát, vytřít, vysát, vytřít, vyházet, utřít, umýt, vyndat z pokoje všechny koberce, rozložit celou postel (asi 7 vrstev a nahoře futon, aby to bylo měkké). Našli jsme poklayi jako nádhernou čajovou soupravu, nádhernou japonskou kabelku, 3 prsteny s pravými perlami, vějíře, hůlky a bordel :D celém dni pilného úklidu 2 lidí je pokoj uklizený a krásný. Yokatta... Tu kabelku jsem dostala dárkem za tvrdou práci. Prý ke kimonu.

Mimochodem kimono vypadá nadějně. Dnes mi Mimi říkala, že její kamarádka(co už znám) by mi některé z jejích letních kimon prodala. Tak zítra se tam stavíme a budeme zkoušet. Taky mi Mimi sehnala Obi a Mašli. Je krásně rudo-zlatožluté, kvalitní a prý jak je dvojbarevné, tak se dá vázat nějak speciálně. Kdoví. Taky mi nechá za hezký úsměv její boty ke kimonu (máme stejně velkou nohu^^). Můžu si přát víc?

Včera večer po práci jsme se byli s Nickem projít k velkému chrámu v horách. Nádhera. Nikde nikdo, jen sem tam skřeky opic. Ano opic. Slyšeli jste, že v Japonsku žijí volně opice? Já tedy ne, ale tady je to normální, jsou všude, dokonce někdy se staví na něčí zahrádku tady v okolí a celou ji sní. Nevadí. Nickovi dokonce jedna jednou skočila za krk. Uf.

Taky jsem si trochu natrénovala jaké to bude o velkém letním festivalu. Včera v noci byl v chrámu jeden menší, ale i tak tam bylo celé městečko, všichni se nechali očistit od šintoistického "kněze" a obdivovali tisíce lampionů. Boží. Fotografovala jsem jak blázen. Doufám, že vyjdou :) Okásan říkala, že tohle je maličký festival, ten letní, to bude velký. Všichni budou mít kimona, vějíře, hudba, jídlo, ženy, zpěv, tanec (budu se ho muset naučit). Soutěže, představení :D Těším se už teď.

Dnes jsem pro zajímavost byla s Okásan v onsenu. Boží to bylo. Mám ráda horkou vodu a ve spojení s relaxací, kdy člověk vidí do lesa, všude zeleň, kameny, čistý vzduch. Prostě tenkogu (nebe).

A jak tu válčím s jídlem? Já vybíravec obecný? Velmi dobře. Za těch 6 dní jsem díky náhodám ochutnala spoustu dobrého jídla (odjezd woofera, návšťeva wooferky, narozeniny). Takoyaki, Tayaki, Ramen, Gjóza knedlíčky, Okonomiaki. No výborné všechno. Ale i tak je rýže 3x denně. Sem zvědavá, kdy si na to zvyknu. Taky na syrová vajíčka na snídani k rýži a k miso polívce. Zajímavá kombinace.

Poslední věc: Kreslím, kreslím, kreslím. Zítra vám je ukážu :) Pro dnešek ale

Sayonara!