Když jsem se v den odjezdu do Prahy rozhodla, že si ještě na poslední chvíli okopíruju můj pas, tak jsem na chvíli polevila v pozornosti. Vše bylo sbaleno, tak proč se stresovat. A přesně v této chvíli se všechno málem pokazilo.
Po mém příjezdu do Prahy jsem si odložila kufry na nádraží a užila si hodinku nákupy posledních nezbytností - kafe a hromady kinofilmů. Po příjezdu ke kamarádovi na byt jsme byla přesvědčena ať využiju online-checkingu ať to mám zítra na letiši snadné. Tak jo. Pustím se do toho. Hm... tady potřebují číslo mého pasu. Hned pro něj skočím. Sakra! Nemám pas! On skončil v tom skeneru doma v Brně! Krucipísek! Co budu dělat?
Tady se vytáhli mí přátelé a nabídli mi, že se mnou pojedou na otočku do Brna. Nevím za co jsem byla vděčná víc. Jestli za pouhou skutečnou snahu mi pomoci všech přátel online, nebo v Praze, nebo že jsem skutečně do toho Brna jela. Ještě jednou děkuji na dálku Ondrovi i Danovi. Zachránili jste mě <3
Vše se podařilo a já mohla, v jednu ráno zpátky v Praze, ulehnout konečně ke spánku. Zítra mne čekal perný, skutenčně nekončící den. Odlet a následná cesta skrz Japonsko.
24.6.
Před odletem jsme začala být mírně nervózní. Ne z letu, přejezdů či hledání místa. Nejvíc jsem se bála objednané letenky, protože jsem nikdy letenku neobjednávala, ani nedělala online-checking. Takže když jsme si dávali oběd nedaleko letiště, moc jsem do sebe těch hlaviček květáku nedostala.
Po příjezdu na letiště, zabalení mého obřího kufru do zářivě zeleného obalu, a zvážení kufru, jsem se rozloučila a prošla branou, ze které nebylo návratu... Mimochodem kufr měl 22,4 kg z možných 46! A to jsem se bála, že toho táhnu moc.
První mě čekal let do Frankfurtu. Po projití všemi branami jsem se šla podívat, kde je můj gate, abych potom nemusela zmatkovat a u hlední jsem narazila na letištní klavír. Zrovna u něj seděl nějaký cizinec, jeho přátelé seděli kolem, všude kufry... a ta hudba. Nádhera. Prostě dokonalost sama. Nemohla jsem odolat a sedla jsem si opodál a kreslila jsem je. Jeden z jeho přátel se později zvedl a opřen o klavír taktéž kreslil lidi kolem. ^^. Díky Pavlíkovi jsme měla vstup do luxusního salonku (díky za zkušenost!). Kafíčko, sušenky, jídlo (to jsem nestihla) a wifina! Co více si přát. Pak mne už čekal jen přesun na gate a odlet.
Vše proběhlo v pořádku, První let byl krátký a velmi nudný. Seděla jsem u okénka, vedle mne neseděl nikdo, takže jsem měla hromadu místa na rozvalení :) Do Frankfutu jsem přiletěli na čas a já měla přes 3hodiny času. Nechtělo se mi nic kupovat, takže jsem zamířila přímo na gate. Hm. Nechtěla bych tu mít na přestup 30 minut. Všechny důležité brány jsem prošla téměř ihned, na rozdíl od asiatů, kteří dostávali mnohdy pěknou sodu (a navíc někdy ani nepříjemným úředníkům nerozuměli :/ ). Já chytla samé milé a usměvavé, takže jsem proběhla jak blesk. Ale i tak mi to trvalo přes 30 minut. Protože jsme přiletěli na gate A a odlet byl na Zku. Uf.
Když jsem přišla na gate žádní Japonci. Samí evropsky vyhlížející (či amíci) lidé. Hm. Nejsem blbě? Měla jsem podezření, že ta slečna na gatu A, které jsem se ptala mi poradila blbě (a zaškrtala mi celý papír letu, prý že je to jinak)... Neporadila. Chudákům amíkům řekli, že jejich odlet do San Francisca byl na poslední chvíli přeložen. Na Bčko. To nechceš. Měli asi 10 minut. Opravdu velmi pozdě přiběhla jedna Američanka a když jí řekli, že je to na jiném gatu málem omdlela, ale otočila se a tryskem utíkala zpět. Chudák.
Já si popíjela svůj zelený čaj, jedla sendvič a četla knihu. Musela jsem se na předlouhý let posílit. Ke svému údivu jsem skutečně byla po projití první brány v Praze úplně v klidu )To bych do sebe neřekla). Modlila jsem se, aby si ke mne v letadle sedl někdo normální, přeci jen takto dlouhý let člověk nechce prosedět vedle zavalitého člověka, který zabírá i polovinu jeho místa, vedle chrápajícího, vedle celou dobu čtoucího, vedle zamračeného...
Chytla jsem dva mladé kluky z Hirošimy. Do řeči jsme se dali prakticky ihned, protože jsem se ptala, co si pod těmi jídly v jídelním lístku mám představit (evropská + japonská jídla). Byli moc milí a dát se do řeči byla nejlepší (a nejchytřejší) věc, kterou jsem mohla udělat.
Ještě jedna věc. Spousta z vás se mě ptala, proč letím za tak draho. 1) nechtěla jsem mít megadlouhý čekající přestup. To tak, abych někde usla a zmeškala letadlo. 2) přelet přes Frankfurt je bezpečný pro mne i pro zavazadlo ^^. 3) ty služby! V letadle byly nachystány deky, polštářky, sluchátka, ručníček. Po celou cestu jsme mohli pít (cokoliv) co hrdlo ráčí, jíst kdykoliv kdy jsme chtěli (připravené výborné onigiri), teplá večeře, svačina a teplá snídaně. Čokoládky a dezert... Mimochodem o onigiri jsem málem přišla, ale když jsem se zrovna dívala fascinovaně na obří ruskou řeku, tak jsem propásla rozdávání onigiri a kluci mi objednali nové ^^.
Většinu cesty jsem se dívala na filmy, nebo si četla. Spát jsem nějak nemohla. Ale asi na 5h jsem se pokusila držet oči zavřené, zabalená prakticky celá do letadlové deky a mé deky-obří_šály_na_zimu a s vraženými sluchátky do uší (kvůli hluku).
S kluky jsem se ještě domluvila, že mi pomůžou po přistání sehnat lístek na autobus a najít odjezdové místo. Čemuž jsem se divila, protože po většinu cesty jsem se chovala naprosto nemožně. Poprvé jsem na sebe málem strhla celý oběd, podruhé moje lžička opsala dokonalý oblouk kolem spolusedícího ucha a zapadla mezi sedačky, potřetí se mi vysypaly všechny odpadky na zem... Šak mě znáte. Normálka. O příletu, Tokiu a cestě po Japonsku zas příště (jednak byl už další den 25.6, jednak by tento článek byl děsivě dlouhý).
Sayonara!
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za komentář :)