Ať přejdete centrem nočního světla zabraní do vlastních myšlenek, nebo se smějete v partě přátel, nevšimnete si těch osvětlených oken nad vámi. Jen to zkuste. Někdy přejít centrem, kolem vysokých prosklených budov velkých firem s hlavou vzhůru. Uvidíte monitory osvětlující obličeje stovky mužů. Mladí, zapálení. Ti nechodí každý večer do klubů, do hospod na pivo, posedět u vína. Pozdě v noci zhasnou monitor a doma padnou vysílení do postele.
Vím. Vybrali si to sami. Jsou úspěšní, práce je baví...
Taky do toho sem tam spadnu. Pracovat ve dne v noci, Pracovat pro jiné, na sobě, pro sebe, pro dobrý pocit, nebo pro nutnost. Pracovat do vysílení. Je mi jich líto a zároveň je obdivuji.
Ženské protějšky nemají šanci potkat. Leda na rychlém obědě někde za rohem. Přes den jsou všichni v práci. Večer, když se koná lov na partnery jsou oni opět v práci.
Mají ale naději. Potkat náhodou někoho na dovolené, obědě, noční cestě zpět domů...
Náhoda je hlupák bez dioptrických brýlí. A workoholiky umí překvapit.
