Žiju život lvl Asia. Nebo se o to aspoň snažím. Prý. Tohle mi řekl můj učitel japonštiny, když jsme se viděli naposledy. Taky jsem o sobě zjistila, že vypadám jako "dívka-s-brýlemi-takový-ten-studijní-typ-pěkná". To bylo poté, co zjistil (subarashii Duragowlin-san!), že i v Česku existují lidé slepí jak krtci, jak on. A ne, nenosím brýle na parádu. Tak se divil. Já taky protože při vzájemné výměně brýlí nedošlo u druhé strany k typické reakci -"Hustý, nic nevidim! fuj, fuj!" ale prostě jen..že vidí, parádně, stejně jak já s jeho.
Celá já...ne :)
Taky mi ukazoval fotky kluků (to velká móda!), kteří se oblékají jako dívky. Nejenom že jsme řešili morální otázku, ale i třeba to, jak my chuděry v Evropě k tomu přijdem, že kdejaký kluk, co se oblékne jak holka v Asii, je hezčí jak my :D
Nakonec, když jsem se snažila říci gramaticky správně jedno souvětí, tak mě zastavil, že to nechápe. Že na pohled jsem uplně "klidná-krása" ale když mám na něco odpovídat, že se můj mozek vaří, a že sem uplě mimo. Že ten rozpor nechápe. Nevím jak on, ale já znám je ten zmatek v tý hlavě, takže nemůžu soudit...
Rozhodla jsem se, že navštívím brněnské VINAMO. Dnes. Místo o kterém většina brňáků neslyšela, ti co o něm slyšeli by tam nešli, ti co by tam šli, tak se bojí, a pak jsme tady my. My ostatní, kteří potřebujem sehnat něco, co se neprodává na každém roku v tescu (které mi mimochodem po Intersparu prý chcou zavřít!).
A cože je to záhadné místo? Vietnamská velkoobchodní tržnice. Taková menší obdoba proslulé SAPY v Praze. Vytyčila jsem si cíl sehnat rýžovou mouku na mochi knedlíčky, ale odešla jsem s 2kg rýžové mouky, 1,5kg nakládaného zázvoru (miluju ho!), obří láhví thajské sladké chilli omáčky, avokády, asi 300g čaje, měkkým tofu, další bambusovou rolovačkou na sushi. Kdybych si nevzala tak málo, tak v zástupu by bylo miso, zelenina, glutaman sodný, ... Prostě ráj.
Pak se jen zastavit v Koishi pro anko pastu a bude! Po příchodu do obchodu jsem od vstupních dveří zahlédla, že má oblíbená polička s anko pastou je prázdná. Asi jsem musela hodit velmi zdrcenný pohled, protože slečna za pokladnou mi řekla, že ji to velmi mrzí, že anko ještě nedorazila (ano, ví pro co jdu. Chodím tam často a prakticky jen pro anko + co zrovna doma došlo). Už jsem chtěla odejít, když vtom řekla, že vlastně jeden balíček mají. Schovaný pro nějakého pána, kterého nikdy neviděla a že pán má smůlu :D. Tak jsem mohla radostně odkráčet domů s pyšně přitisknutou anko pastou na hrudi a s myšlenkou na přípravu :) Konečně se tak dokopu napsat foodčlánek o mochi knedlíčcích. Přísahám.
Opět jsem byla na dlouhý čas zcela ponořená do malování a protože je z mé strany hotovo (snad), tak jsem se mohla trochu více zaměřit na letošní cosplay projekt Kon z Tokio Ravens na Animefest. Kon je duch bílé lišky. Je úžasně roztomilá, má obří huňatý ocásek, a za svého pána by položila život. Těším se :) Kdyby přišly objednané paruky z ebaye (4,5 měsíců...a nic) tak by byl cosplay už určitě zcela dokončený, ale pošta to evidentně vidí jinak :)
Dospěla jsem taky k hlubokému přesvědčení, že času je málo. Že tomu tak bylo, je i bude nadále, a že to nezměním. Že jsem vlastně té nátury, která když má čas, tak si něco zařídí, zaměstná se, začne na něčem pracovat. A že mi to vyhovuje. Co se ale v mém přesvědčení ohledně časoprostoru změnilo je, že na přátele, rodinu a na sebe sama si člověk čas udělat musí i kdyby padaly kroupy ve velikosti malých slonů, nebo to dopadne zle. Jednoho dne totiž zjistí, že nemá jít s kým ven, komu se vypovídat, nebo jen tak vidět milou, známou tvář. Nebo že si s rodinnými příslušníky nemá co říci, a že jsou to už cizí osoby, jenž do jeho života nepatří. Popřípadě skončí s podlomeným zdravím s výmluvou, že je mladý a že se oklepe.
Proto se snažím v poslední době věci dělat efektivně, v čas, s předstihem aby v den deadlinu jsem mohla zapracovat ještě více a věc dokončit na úrovni, jakou požaduji. Ne že by se mi to tedy nějak dařilo. Ale snaha se cení ne? O tom přece život level Asia je. Aspoň to zkusit.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za komentář :)