JAPAN TRIP: MATSUMOTO & FIREFLY

Na pozadí je puštěná pohádka O statečném kováři, probírám se fotkami a natočenými záběry na mobil a užívám si noční klid. Klid je totiž důležitý. Aspoň na pár hodin denně. Od 5 od rána stěny domu rozeznívají traktory a sekačky a do toho se libozvučně přidává řev malého Dana. Takže líbezná čeština a klid v domě je opojný.

Druhou neděli mého pobytu jsem naplánovala nejbližší větší město od Omachi. Matsumoto. Krásné, staré město s důstojným černým hradem, okolo titěrné uličky natřískané věcmi a krásně vonící jídlo. No hlavně to jídlo a nekonečný výběr dobrot k ochutnávání. 

Koupit lístek již zvládám. Velký pokrok.
Pán za pokladnou, který vídá cizince jen tehdy, když přijede nějaký woofer do města, se snažil tvářit klidně. Nějak se mu to ale nevedlo. Roztřesenými prsty mi podal lístek i mince. Aspoň na mne prostě jen nepokrytě necivěl jako většina místních :D

Ve vlaku mne potkal antikulturní šok. Aneb když zjistíte, že tady funguje něco, co doma skutečně nefunguje. Vlaky a čistota. To nejde dohromady. Hm. V Japonsku v prachobyčejném meziměstském vlaku ano. Podlaha nablýskaná, okna umyté, sedadla neodrbaná. Neuvěřitelný. Taky tam byl velký prostor prakticky nepokrytě zírat na skutečně  neuvěřitelně pohledné japonce. Netuším kam všichni jeli. Sorry kluci. Ale je to tak. Ano anime_shoujo_bishouen_zmagořená. Co už se mnou.

Další věc ve vlaku pro mne bylo potvrzení faktu, že mladá generace vskutku dlabe na nějaké staré lidi a uctivé chování k nim. Znáte takový ten den, kdy vás uplně zjebe nepříjemná stará ochechule, že jaktože sedíte tady v tý šalině, když ona má přednost? To že kolem je milion volných míst ji nezajímá... No tak tady nikdo není tak nezdvořilý aby byť jen náznakem poprosil o puštění místa. Takže něco takového jak v čr je scifi. Vlak narvanej a já, protože jsem jela z jedné z prvních zastávek jsem seděla. Když přistoupila cca 80 letá paní a nikdo, fakt nikdo ani nehnul brvou nad tím, že by se mu chtělo vstát, pustila jsem paní já. Myslím že moje mladé nohy nějaký ten půlhodinový přesun zvládnou. Jsem prostě anděl ^^ :D

Ještě než jsem odjela, dostala jsem od Mimi mapu Matsumota i s vyznačenými tipy místňáka, kam zajít. Obávala se o mne, že se ztratím, a že nenajdu zmrzlinřství apd. No. Historické centrum vypadalo titěrné, pro geocachera tzv. easy --> nedá se ztratit a i kdyby přeci jen ano, mám pusu abych se zeptala ne? Skutečně tomu tak bylo, zmrzlinářství, které prý většina wooferů nenašla, bilo do ulice obřím transparentem a lákající byla i fronta cca 20 lidí před vchodem. To by poznal i slepej. Nevadí.

Hned vedle zmrzlinářství bylo velké nákupní centrum. Hadry, hadry a hadry. Co bylo ale důležité všude visely bannery začátku slev. V 9:32, když jsem kolem centra procházela poprvé, stovky nákupuchtivých holek už stály dlouhé fronty kolem. Co mne na nich nejvíce zaujalo byly ty boty... Achjo já chci taky takové boty. to že to byly platformy apd 15cm+ přece nevadí...  Když jsem potom odpoledne centrum navštívila nabídka mne fakt potěšila (nepřekvapila). Šaty, sukně, crazy, anime style, lolita, cokoliv na co si vzpomenete. Proč jen u nás je ve většině obchodů tak mizerný výběr?

Hřeb dne - hrad - byl skutečně impozantní. A protože jsem tu byla hned ráno, nikde nikdo a mohla jsem si v klidu fotit i malovat. Paráda ^^. Myslím že jsem po nějaké době byla atrakcí, protože nejenže jsem turista (město je daleko od Tokia --> málo turistů) ale zároveň kreslím! Wooouh!...

obrázek odsud

Navštívila jsem pověstnou žabí uličku, byla na klasickém nedělním trhu pro místňáky kde prodávali kde co a k tomu hráli irskou živou hudbu. Cool. Nakoupila první várku dárečků! Máte se na co těšit :)

Díky pravidelnému sledování japanology na youtube mám docela přehled o jídle. Vím co se jak jmenuje, jestli je to pro evropana poživatelné či ne a co jsou největší dobroty. Ochutnala jsem Taiyaki. Velká lívanečková rybička plněná anko pastou/čokoládou/čímkoliv. No boží prostě. Chci tu formu rybky domů! Za každou cenu :D
(o tom taky bude příští report, o jídle :) )

Zpáteční cesta byla docela šílená protože jsem nevěděla kde je nástupiště, kde mám vysednout ani jak proboha zavolám hostovací rodině, když nemám už skoro kredit, wifina nikde (nikde nejsou wifiny!) a požádat někoho o zapůjčení mobilu pro sms je víc než scifi... Možná jsem si přeci jen měla vzít ten cospalay Kon. Třeba by mi ten mobil někdo pujčil. 

Nástupiště jsem našla díky ochotnému výpravčímu, vystoupila jsem díky zahlédnutí nápisu stanice (kanji) a zavolala jsem z posledních peněz na mobilu. Sláva! Nemusela jsem jít pěšky 2h domů :D 

Den nato, jsme s Mimi a Danem v noci vyrazili pozorovat světlušky. V okolí prý bývaly všude, ale žijí jen v extrémně čisté vodě a ve tmě. A hlavně ta tma je problém (pouliční osvětlení, auta), takže se na ně dá jít dívat jen na speciální místo - golfové hřiště které na pár dní předělali na světluškový ráj :D Celou dobu jsme musely s Mimi danovi dělat 3-2-1-hop! Miluje to. Jen ta ruka po hodině uplně odpadá. Taky mne naučil jak se světlušky řeknou v japonštině. Ho-ta-lu! Hotalu! 

Světlušky-Hotaru-Firefly byly nádherné. Nikdy jsem nic podobného neviděla a myslím že v čr už ani neuvidím. Škoda. A taky jsem se přesvědčila, že pohádky o tom, že někoho svedou bludičky a světlušky do bažij je zcela reálná. Tma jak v *** všude světýlka a ty jdeš prostě za nimi... :D Malý Dan takto málem skočil v močále, když jsme s Mimi fotily...