JAPAN TRIP: DAY AFTER DAY & HAKUBA

Nepřestávám v usilovné vytrhávání travičky z mechu. Už ten mech nemůžu ani vidět. Je to trochu sysifovská práce, když víte, že to pozítří zas vyroste bo tu prší každý den. Taky neustále ostražitě hlídám své teritorium protože je v zahradě nejméně jeden had. Děsivě dlouhý, všude má díry, a dnes jsme objevila asi 4m dlouhý, nově vyrytý tunel. Děsivý. V očích mi jde vidět strach :) Dnes jsme započali taky revitalizaci verandy. Zítra pokračuji a dalších pár dní asi taky. Yosh! No koke (mech)!


Zjistila jsem, že jsem měla fakt woof štěstí. Farma má ve woofingu dlooouhou tradici. Přes 11 let, přes 150 wooferů. Okásan byla závodní lyžařka, umí dokonale čajový obřad, ikebanu, báječně vařit, má asi 50 kimon, umí jednak kimono obléci, učesat slečnu, namalovat ji. Synové jsou velmi chytří, všude po domě jsou poháry za první národní místa v psaní kanji, sjezdu... Mimi umí též čajový obřad, má taktéž sbírku kimon. Člověk se tu krapet cítí neschopně :D

Na neděli jsme naplánovali výlet do nedalekého města Hakuba. To bylo vše co mi řekli :D Bylo vedro, tak jsem si vzala šortky, triko, turistické boty. Chytře jsem si ale přibalila bundu, funkční triko s dlouhým rukávem a legíny.

Popojeli jsme typickým japonským malým meziměstským vláčkem (na rozdíl od českého čistý, že bychom mohli jíst z podlahy). Jak v anime. 4 gaidžini jsou ale zvláštnost sami o sobě, takže jsme ani nic zvláštního dělat nemuseli a byli jsme atrakcí. Jako všude jinde.

Přijeli jsme do lyžařského střediska, které je v zimě prý hrozněcool a obležené turisty. V neděli ráno, když jsme se v 8:10 snažili bezmocně nakoupit nějaké jídlo, bylo město, jak město duchů. Uplně vylidněné. Nakonec jsme přecijen nějaké onigiri ulovili (a já kafe a daifuku! Kafe mi chybí moc) a vydali se na tůru. Ještě jsem nevěděla kam míříme, takže hory kolem mne vypadaly nádherně. Já hloupá se nezeptala co je cíl naší cesty, tak jsem poslušně šla za kamarády. Někde v pozadí v mracích probleskovala hora a kopce sněhu. Byla prý tuhá zima a na nejvyšších kopcích je stále sníh. Haha! sníh v létě :)

Vyjeli jsme lanovkou do nějakých 1500m.n m a pak se vydali na tůru. Nahoru na horu samozřejmě. Kámen za kamenem, balvan za balvanem, pond za pondem. Začínalo foukat. Oblékli jsme bundy, legíny, nasadili nákrčníky. O pár stovek metrů výš začalo pořádně foukat. Přidali další tričko a dali kapuci. Za dalších pár stovek metrů foukalo tak strašně moc, že jsme prakticky nemohli dál. Za dalších pár stovek metrů přibyl sníh a vítr dělal v mracích kolem nás viditelné turbolence. Krása. Když už jsme si mysleli, že to horší být nemůže přišly sněhové stráně a my,v teniskách, nebo pohorkách stoupal krok za krokem proti větru ve sněhu. Zbarveném mimochodem do ruda, prý kvůli stromům, ale díky veselé náladě v týmu jsme vtipkovali o umrzlých japoncích.

 Když jsme mysleli, že jsme došli na vrchol počasí bylo opravdu děsivé. Kolem nás sráz po 355° (těch 5 zaujímala úzká pěšina). Ne, nebyl to vrchol. Prolézali jsme křovím a bažinami a... vylezli na další "vrchol" ale tady jsem Nickovi řekla, že dál už fakt nepůjdu, že tohle je motherfucking freezing hell (mraky kolem nás svištěly takovou rychlostí, že jsme se drželi raději při zemi a díky tomu na nás prakticky pršelo). Bez námitek souhlasil, otočili jsme se, vyzvedli dva prokřehlé francouze (celou cestu byli kus za námi, nestačili prý tempu) a začali scházet dolů. Říkali jsme si. To u může být jen lepší teď ne?

Na sněhové pláni nám zatrnul úsměv. Jak to sejít? Nick se rozhodl sjet na zadku, což také udělal, ale dle nekončící salvě nadávek v průběhu cesty jsem se do toho moc nechtěla pouštět. Vyzkoušela jsem sjezd alá snowbord (jedna noha ve předu, druhá v zadu, udržovat balanc. Docela to fungovalo, až mi jednou podjela noha a já se začala řítit dolů nekontrolovatelně po zadku. Nějak to ale nešlo zastavit a šíleně jsem se bála, že skončím, válející sudy, takže jsem ryla prsty ve sněhu co to jen šlo. A zastavila se... Většina sněhové stráně ještě zbývala, ale tu jsem už bez pokusů pomaličku scházela. Až potom to bylo jen lepší :D

Dole v údolí jsme se zahřáli (bylo vedro) a koupili si plyšové ptáčky představující Raicho. Ptáček co žije jen tady ^^ (neviděli jsme, jen slyšeli, je extrémně vzácný). Dole v Hakubě jsme byli v foot onsenu (prostě lázně pro nožičky ! ^^ hned vedle železniční stanice, zadarmo. Wau. Nic lepšího po takovém zážitku nemůžeš dostat). Později jsme zjistili, že jsme byli skuečně kousek od plánovaného cíle, ale neviděli ho. Taky že jsme překonali výškový rozdíl něco přes kilometr nahoru a o trochu víc dolů (nejeli jsme lanovkou). Taky mne Nick chválil, že jsem to vydržela a při střídání vedoucího člověka neskuhrala. Prý chodím fakt rychle. Při tom jsem se sama pro sebe smála při vzpomínkách na všechny ty šifrovačky, kde se plazím v zadu za kluky, kteří maj snad v zadku tryskový vesmírný pohon. Nebo spíš warp pohon.

Možná to z předchozích řádků nevyplynulo, ale cesta byla neuvěřitelná sranda. Vážně. Tolik vtípků co jsme vymysleli a házeli mezi sebou. Taky náraz české, francozské, americké a japonské kutury byla sranda sama o sobě. Zážitek to byl.

Po nedělní zážitku jsme dnes samozřejmě byli všichni uplně mrtví. Nick vedle mne po celodenní práci vypadá stále spíš jako spící zombie, než woofer.

PS: Všechny fotky jsou z nižších míst, kde šlo třeba ještě něco vidět :D Potom jsem už mobil ani nevytahovala, uletěl by mi :D

JAPAN TRIP: DAY 1 & 2 FIRST STEPS IN JAPAN

Když jsme přistáli, a procházeli jsme připojovacím tunelem na letiště, udeřilo mne do nosu vedro. A dusno. Bylo mi oznámeno, že to bývá i horší, ale že i teď je to naprd. No nic. Nestačilo, než se ovívat pasem a vyplněnými imigračními lístky.

Imigrační lístky jsou pro úřady stvrzení, že jste normální turista a ne pachatel trestní činnosti. Kde, kdy jak proč a s kým. Klasika. Ještě že jsem o nich věděla dopředu a věděla kam třeba (přesnou adresu) jedu. Vím, že s tím woofeři mívají problém, když jim rodina nenapíše přesnou adresu, ale jen že je vyzvednou tady na tom nádraží… Taky býv problém důvod cesty. Už z první zmínky o woofingu jsem věděla, že sem nesmí přijít slovo práce. Work. Toto neškodné slovo by způsobilo mnoho problémů. Protože Japonsko je jednou ze zemí, kvůli kterým se Woofing musel přejmenovat z Work bla bla na Worldwide bla bla J Důvod mé cesty tedy byl: návštěva přátel. Což už je dnes zpětně pravda (a já to věděla i předtím, že bude, takže jsem vlastně nelhala).

Díky tomu, že mám nový biometrický pas (kolik s tím bylo problémů…) tak vše bylo opět zcela bez problému. Stačilo se podívat do kamery, potvrdit digitálně otisky prstů a bylo. Nakonec brána s termokamerou kvůli nákaze MERS a prozatím jsem měla klid, než přijel kufr. Už dopředu jsem totiž tušila, že bude problém.

Jak mne mnozí znáte, má osoba zrovna dvakrát neoplývá štěstím. Mnohdy si zase naplno užívám smůly, kde to jen jde (znáte film smolař?). Tentokrát samozřejmě žádná výjimka nebyla, takže můj kufr přijel mezi 10 posledními kusy. Haha. Kluci z letadla na mne počkali, přestože jsem jim urputně tvrdila, že teď budou čekat ještě déle. Prohlídka zavazadla.

Neuváženě jsem totiž vzala do Japonska 4 ks alkoholu. 3 plechovky piva a jednu Becherovku. Co na tom, že dohromady se to na ml vlezlo do kvóty. Nevlezlo se to do počtu, takže jsem musela jít na prohlídku. Hm. Takže celý kufr vyndat (fakt celej!). Ukázat všechno, prohmatat celý kufr, zas tam všechno vrátit. A nakonec humoristická tečka s dialogem (kore=toto):

Kore? (obrázek marihuany)

No

Kore? (obrázek drog)

No.

Kore? (obrázek pistole)

No.

Kore? (obrázek meče)

No. No, no, no, no, no, no, no, no, no. (obrázky všech ostatních zakázaných věcí. Ulehčila jsem mu to.)

Nakonec se mi starší ze dvojice omlouval, že dneska je ten druhý neschopný, a že asi nikdy neviděl převážet holku tolik (hahah 3 plechovky) piva. Nonic. Popojedem.

Po dokončení tohoto martinia jsme ještě skočila vybrat z bankomatu další yeny a pak jsme šli společnými silami koupit lístek na bus. Sami kluci byli mírně zmateni, nebylo to moc přehledné, ale zvládli jsme to a dokonce, protože jsem byla sama, tak jsem jela tím nejdřívějším autobusem. 

Po příjezdu do centra Tokia na autobusové nádraží jsem měla za úkol najít prodejnu lístků, koupit si jeden do cílové stanice a pak najít ještě nástupiště. Thanks god to google street view… Vše se podařilo a já s kufrem procházela kouskem Tokia. Dokonce jsem našla čekací místnost, kde starý pán za přepážkou mne nejdříve nechtěl pustit, Na otázku Eigo ga hanasemasu ka? Odpověděl záporně, takže jsem se musela vytasit s mou japonštinou. Povedlo se. A dokonce jsem zjistila kde jsou záchody a kde mám nástupiště,

V autobuse jsem si opět četla, z četby mne vytrhly jen dvě zastávky na odpočívadle na dálnici. Překvapilo mne, jak nízko jsou umyvadla. Byly mi mírně nad kolena (neměla jsem podpatky). Nabídka jídla na klasické odpočívadlo velmi pestrá, spousta dobrůtek a omyiage. Koupila jsem si onigiri, mochi a nevím_teď_jak_se_jmenují_slepené_lívanečky s náplní z místních broskví místo anka. Výborné.

Při příjezdu do cílové stanice bylo přesně osm večer (v Čr 1 ráno). Padala jsem únavou a auto s odvozem nikde. Začínalo pršet. S odvahou mě vlastní jsem dokráčela k okýnku (netuším čeho, musím to někdy zjistit) a opět se ptala, zdali mluví anglicky, opět záporná odpověď, opět můj pokus o komunikaci v japonštině. A úspěch! Pán dokonce zavolal sám (pevná linka v tom kanclu, kde byl) a vše vyšlo. Přijel pro mne woofer Nick z USA a dcera mého hostitele Mimi žijící dlouhodobě v Kanadě. Už v autě s nimi byla pořádná sranda (se mnou moc ne, usínala jsem skoro), což hlásalo dobrý začátek.

Po představení a úvodních zdvořilostech s obáčan, okásan, otósan, Nickem, Mimi a jejím malým synkem jsem zamířila do koupelny a do peřin. Předtím mi mimochodem stačili ukázat celý dům, nastínili do temnoty a deště rozlohu zahrady a sadů, ukázali jak funguje voda … uf. Byla jsem ráda, že to můžu zabalit.

Dušovala jsem se, že musím vstát v těch 6:30 na snídani, budík mne dokonce vzbudil, ale usla jsem znovu. Byla jsem uplně ko. V 7:00 mne vzbudili, dovolili mi slupnout ještě snídani (pochopili únavu z posunu času) a pak hurá do práce. Ale vlastně do jaké?

Vysála jsem kuchyň a obývák. Pak jsem okopávala záhonek a sázela ředkvičky, sbírala hrášek na večeři a uklízela okrasnou zahradu. Ta je obrovská, v typickém japonském stylu. S vodopádkem, krásnými, pečlivě ostříhanými stromky a hromady kamenů všude. Po svačině (domácí jogurt a jahody!) začalo mrholit, ale po skvělém obědě začalo hustě pršet. Já i Nick jsme byli odvolaní zpátky a uklízeli jsme dům. Prach, a především čištění posuvných kolejnic u oken směrem ven. Tedy v místnostech s absolutně ohromujícím výhledem na japonskou zahradu. Při tom čištění jsem se nemohla vynadívat na ten výhled. Nejsou pro nic za nic pronajímány v airbnb ^^.

Po práci jsme jeli s Mimi a Nickem po obchodech a na poštu. Nick za pár dní odjíždí (byl tu tři měsíce) a tak chtěl ještě nakoupit dárečky. Já se byla s Mimi podívat po letních kimonech, protože tu právě budu na letní velký festival, kdy je celé městečko na nohou. Můžu si ho půjčit, nebo koupit, ale už jen pro ten zážitek (a já kimono vždy chtěla) bych si ho přála koupit :).

V jednom obchodě měli velké fotobudky. Ale takový high level těch oc známe z Evropy. Tady ty vás upraví, zvětší oči podle navoleného stylu, můžete přikreslit cokoliv, nalepit digitální známky, ještě přidat pozadí... A pak to vše vytisknout a nahrát do mobilu :D No… musí přiznat je to děsivý :D Ale člověk si užije spoustu legrace.  

Večer na oslavu odjezdu jednoho z hostů byla večeře o asi 6 chodech, a vše bylo skvělé. Jsem ale ráda, že jsem už předtím ochutnala miso a trochu si na něj i zvykla. A taky na spoustu rýže. Ráno miso a rýže, k obědu rýže, k večeři losos s miso, zelenina a rýže. Nechápu, jak při tak malém počtu ingrediencí se dokáže vytvořit tolik chutí…

Malý syn Mimi si mě zamiloval. Jsou mu 2 roky, mluví anglicko-japonsky a většinou nevím na který jazyk se mám přeorientovat, tak to taky pro něj tak nějak kombinuji… Přivezla jsem mu z Česka velkého Krtečka, a toho už nedal z ruky. Všichni říkali, že vidí poprvé plyšáka Mogura (krtek) a že je kawaii! J

JAPAN TRIP: DAY -1 & 0 - THERE AND BACK AGAIN

23. 6.
Když jsem se v den odjezdu do Prahy rozhodla, že si ještě na poslední chvíli okopíruju můj pas, tak jsem na chvíli polevila v pozornosti. Vše bylo sbaleno, tak proč se stresovat. A přesně v této chvíli se všechno málem pokazilo.

Po mém příjezdu do Prahy jsem si odložila kufry na nádraží a užila si hodinku nákupy posledních nezbytností - kafe a hromady kinofilmů. Po příjezdu ke kamarádovi na byt jsme byla přesvědčena ať využiju online-checkingu ať to mám zítra na letiši snadné. Tak jo. Pustím se do toho. Hm... tady potřebují číslo mého pasu. Hned pro něj skočím. Sakra! Nemám pas! On skončil v tom skeneru doma v Brně! Krucipísek! Co budu dělat?

Tady se vytáhli mí přátelé a nabídli mi, že se mnou pojedou na otočku do Brna. Nevím za co jsem byla vděčná víc. Jestli za pouhou skutečnou snahu mi pomoci všech přátel online, nebo v Praze, nebo že jsem skutečně do toho Brna jela. Ještě jednou děkuji na dálku Ondrovi i Danovi. Zachránili jste mě <3

Vše se podařilo a já mohla, v jednu ráno zpátky v Praze, ulehnout konečně ke spánku. Zítra mne čekal perný, skutenčně nekončící den. Odlet a následná cesta skrz Japonsko.

24.6.
Před odletem jsme začala být mírně nervózní. Ne z letu, přejezdů či hledání místa. Nejvíc jsem se bála objednané letenky, protože jsem nikdy letenku neobjednávala, ani nedělala online-checking. Takže když jsme si dávali oběd nedaleko letiště, moc jsem do sebe těch hlaviček květáku nedostala.

Po příjezdu na letiště, zabalení mého obřího kufru do zářivě zeleného obalu, a zvážení kufru, jsem se rozloučila a prošla branou, ze které nebylo návratu... Mimochodem kufr měl 22,4 kg z možných 46! A to jsem se bála, že toho táhnu moc.

První mě čekal let do Frankfurtu. Po projití všemi branami jsem se šla podívat, kde je můj gate, abych potom nemusela zmatkovat a u hlední jsem narazila na letištní klavír. Zrovna u něj seděl nějaký cizinec, jeho přátelé seděli kolem, všude kufry... a ta hudba. Nádhera. Prostě dokonalost sama. Nemohla jsem odolat a sedla jsem si opodál a kreslila jsem je. Jeden z jeho přátel se později zvedl a opřen o klavír taktéž kreslil lidi kolem. ^^. Díky Pavlíkovi jsme měla vstup do luxusního salonku (díky za zkušenost!). Kafíčko, sušenky, jídlo (to jsem nestihla) a wifina! Co více si přát. Pak mne už čekal jen přesun na gate a odlet.

Vše proběhlo v pořádku, První let byl krátký a velmi nudný. Seděla jsem u okénka, vedle mne neseděl nikdo, takže jsem měla hromadu místa na rozvalení :) Do Frankfutu jsem přiletěli na čas a já měla přes 3hodiny času. Nechtělo se mi nic kupovat, takže jsem zamířila přímo na gate. Hm. Nechtěla bych tu mít na přestup 30 minut. Všechny důležité brány jsem prošla téměř ihned, na rozdíl od asiatů, kteří dostávali mnohdy pěknou sodu (a navíc někdy ani nepříjemným úředníkům nerozuměli :/ ). Já chytla samé milé a usměvavé, takže jsem proběhla jak blesk. Ale i tak mi to trvalo přes 30 minut. Protože jsme přiletěli na gate A a odlet byl na Zku. Uf.

Když jsem přišla na gate žádní Japonci. Samí evropsky vyhlížející (či amíci) lidé. Hm. Nejsem blbě? Měla jsem podezření, že ta slečna na gatu A, které jsem se ptala mi poradila blbě (a zaškrtala mi celý papír letu, prý že je to jinak)... Neporadila. Chudákům amíkům řekli, že jejich odlet do San Francisca byl na poslední chvíli přeložen. Na Bčko. To nechceš. Měli asi 10 minut. Opravdu velmi pozdě přiběhla jedna Američanka a když jí řekli, že je to na jiném gatu málem omdlela, ale otočila se a tryskem utíkala zpět. Chudák.

Já si popíjela svůj zelený čaj, jedla sendvič a četla knihu. Musela jsem se na předlouhý let posílit. Ke svému údivu jsem skutečně byla po projití první brány v Praze úplně v klidu )To bych do sebe neřekla). Modlila jsem se, aby si ke mne v letadle sedl někdo normální, přeci jen takto dlouhý let člověk nechce prosedět vedle zavalitého člověka, který zabírá i polovinu jeho místa, vedle chrápajícího, vedle celou dobu čtoucího, vedle zamračeného...

Chytla jsem dva mladé kluky z Hirošimy. Do řeči jsme se dali prakticky ihned, protože jsem se ptala, co si pod těmi jídly v jídelním lístku mám představit (evropská + japonská jídla). Byli moc milí a dát se do řeči byla nejlepší (a nejchytřejší) věc, kterou jsem mohla udělat.

Ještě jedna věc. Spousta z vás se mě ptala, proč letím za tak draho. 1) nechtěla jsem mít megadlouhý čekající přestup. To tak, abych někde usla a zmeškala letadlo. 2) přelet přes Frankfurt je bezpečný pro mne i pro zavazadlo ^^. 3) ty služby!  V letadle byly nachystány deky, polštářky, sluchátka, ručníček. Po celou cestu jsme mohli pít (cokoliv) co hrdlo ráčí, jíst kdykoliv kdy jsme chtěli (připravené výborné onigiri), teplá večeře, svačina a teplá snídaně. Čokoládky a dezert... Mimochodem o onigiri jsem málem přišla, ale když jsem se zrovna dívala fascinovaně na obří ruskou řeku, tak jsem propásla rozdávání onigiri a kluci mi objednali nové ^^.

Většinu cesty jsem se dívala na filmy, nebo si četla. Spát jsem nějak nemohla. Ale asi na 5h jsem se pokusila držet oči zavřené, zabalená prakticky celá do letadlové deky a mé deky-obří_šály_na_zimu a s vraženými sluchátky do uší (kvůli hluku).

S kluky jsem se ještě domluvila, že mi pomůžou po přistání sehnat lístek na autobus a najít odjezdové místo. Čemuž jsem se divila, protože po většinu cesty jsem se chovala naprosto nemožně. Poprvé jsem na sebe málem strhla celý oběd, podruhé moje lžička opsala dokonalý oblouk kolem spolusedícího ucha a zapadla mezi sedačky, potřetí se mi vysypaly všechny odpadky na zem... Šak mě znáte. Normálka. O příletu, Tokiu a cestě po Japonsku zas příště (jednak byl už další den 25.6, jednak by tento článek byl děsivě dlouhý).

Sayonara!

TWO DAYS BEFORE DEPARTURE

Přišel mi email od hostitelské rodiny že by moc prosili o pivo. Že České pivo je skvělé, a že se na mne moc těší. Yes. České pivo forever. V Tescu jsem tedy přepečlivě vybírala a nakonec sáhla po 3 plechovkách různých českých značek (ne, Starobrno fakticky ne). Nevím kam všechny ty věci dám. A jak to s sebou potáhnu v kufru na kolečkách a velké tašce (ha! můžu mít dva kufry!).

Dívala jsem se na svou trasu z Tokia na venkov. Hm. Tady mám najít nějakou zastávku č. 5, tady zase najít malé nádraží... Jak to tak vidim, tak budu tisknout mapy. Taky zážitek očekávám s voláním z budky a při vyplňování imigračních listů. Snad nebudu ničím zajímavá ani podezřelá ^^.

Měla bych si sednout k japonštině a učit se. Místo toho lítám po Brně a loučím se s přáteli a rodinou, vyřizuju emaily a chodím na pracovní schůzky. 11h let to určitě vyřeší a po příletu na Haneda Airport budu plynně mluvit japonsky (haha). 

K mému plánovanému malování. Hlásím, že moleskine deníky nakoupeny(2x), barvy připraveny, waterbrush sehnán a nadšení nechybí. Uvidíme co vznikne :) 

PS: Po obrovitánsky dlouhé době jsem se začala zase dívat na The Big Bang Theory. Jak jsem trochu postoupila ve studiu fyziky, chápu stále více narážek a přestřelek mezi aktéry. Miluju to. Před těmi lety, co jsem se začala dívat, jsem byla v pozici Penny. Mí přátelé o něčem mluvili (Star Wars, Matika, Fyzika, Informatika, bůh-ví-co-dalšího) a já jen hleděla... Dnes jsem stále v pozici Penny, ale i ta dnes ví, která bije :)

PAINTED SNEAKERS

Padla na mne nervozita. Mám všechno? Letenku? Doklady? Všechny papíry? Dárečky? ... A to pěkně prosím odlétám až ve středu! Nejsem si taky uplně jistá, jak bude probíhat má cesta z Tokia do místa pobytu, ale jisté je. Že to bude dobrodrůžo.

Aby mně mé nožky zdárně donesly kam potřebuji, pořídila jsem si nové sneakersky. Bílé s velkolepým plánem si je pomalovat (vůbec to nebylo tak, že se mi mé staré rozpadly, podrážka byla jak cedník, a jediné které jsem v Brně za rozumnou cenu sehnala byly ve výprodeji poslední v mé velikosti zastrčené u stropu...). 

Plán byl jasný. Japonsko, foťáky(LC-A a SMENA co mne budou doprovázet), nějaké památky, vlaječky, báseň a spousta květů sakury. Děj se co děj! A tady máte výsledek :)

Báseň je napsaná na každé z bot jinou formou. Jednou je pomocí kanji, podruhé hiraganou. Jde o japonskou báseň - pangram. Tedy text obsahující všechny znaky abecedy právě jednou. 

Byť krásou květy oplývají,

nakonec všechny uvadnou

Mohl by tedy někdo snad

na tomto světě

na věky setrvat?

Dnes na cestě z pomíjivého bytí

nejzazší horu překročím

Pomine tento mělký sen

již nebudu ničím opojen.

BLACK AND WHITE PHOTOGRAPHY & LOMO

Černobílá fotka je klasika klasik. Naši dědové a babičky kdysi trávili celé hodiny vyvoláváním exponováním filmů v černých komorách při slaboučkém světle červené žárovky. Dnes stačí stisknout spoušť, doma se prohrabat tisíci digitálních fotek a pak jich třeba pár super-duper vytisknout. Nebo by se to aspoň mělo, ale mnoho lidí to nedělá. Je to docela škoda, protože já se hrozně ráda prohrabávávám starými pozitivy i negativy od dědy. A že jich je! Obrovské množství... <3 Co jednou budou prohrábávávat další generace? Složky v počítači asi...

V Brně si nechávám filmy klasicky vyvolat ve fotolabu, ale přemýšlím a peklím co a jak do budoucna. Stále mne to láká a vábí k klasické fotografii a jednou bych velmi ráda měla malou temnou komoru. Tak uvidíme. Prozatím mohu aspoň vzpomínat na vyvolávání fotek s dědou ^^.

Vlastnoručně vyvolaná fotka

A proč si myslím, že je to tak super? Prostě pro tu atmosféru. Bez rušivých barev, jen čistě bílo-černé měkké přechody dokreslené patinou objektivu a zrnitostí filmu. Dokonalost. 

Dokonalost sama...

Zjistila jsem také, proč mé LC-A odcházelo do věčných lovišť (poslední 2 vyvolané filmy měly naexponováno tak 1/10, zbytek byly prázdní políčka). Došly baterky a já opět zapomněla, že musí svítit obě kontrolky a ne jen jedna. Achjo...

SKETCHNOTING PRO UČENÍ SE OBRAZY

Stejně jako každé jiné dítě, jsem v dětství přijímala informace skrze obrazy. Potom se do toho zamíchalo mluvené slovo, psané texty, verbální i neverbální komunikace lidí. Tato směska pak v různých etapách života měla své favority i ty "zavrhované a nepotřebné".

A přesně na zavrhnutí zhruba ve čtvrté třídě doplatilo mé obrazové vnímání informací. Když jsem sama musela nějaké informace "uchovávat", učili mne ve škole si věci zapisovat. Já, která byla zvyklá si malovat co chci a kdy chci jsem se tomu snažila přizpůsobit. Malovala jsem si doma, ve výtvarce, po škole, všude, ale jen ne v hodinách. Tam se přeci musí psát. Perem či propiskou, do linkovaných sešitů, podtrhávat barevně a držet hezký rukopis a pravopis. Čiré a nefalšované peklo.

Ve škole se musí psát do linkovaných sešitů. Jen tak a ne jinak. Kulový.

Kdybyste vídávali, stejně jako mí rodiče, mé věčně zmuchlané sešity, otrhané stránky, pokreslené a počmrkané okraje, když jsem se nudila, nebo texty přerušené velkými čmáranicemi, byly byste určitě stejně nešťastní. Protože z takových sešitů se nedá nic naučit. Fakt ne.

Takže jsem se celý gympl snažila udržovat aspoň nějakou formu sešitů. Nic nepomáhalo. Ať už byly tlusté, tenké, kvalitní, shity, s pěknými obrázky či bez nich, furt vypadaly stejně. Stejně hrozně. Takže jsem se mnohdy v polovině roku naštvala, před pololetkou si sedla a celé sešity přepisovala znova. Aby se z nich aspoň trochu dalo učit. Mnohdy bez výsledku, protože pěkné stránky byly okamžitě hozeny, po začátku nových hodin, zpátky do chaosu. 

 Moje klasické zápisky, stejné byly na celé střední. (ten sešmudlaný papír je skutečně papír s poznámkami. Nekecam). Snažila jsem se tady dávat pozor, nějak vstřebat ty informace, ale zároveň to pak napsat na papír byl problém.

 Opačný příklad. Vzorný sešit, kdy jsem se ale tak moc snažila to zapsat čitelně, nějak přehledně a systematicky, že jsem netušila co píšu. 

Na vysoké jsem se snažila opět vést poznámky. Upustila jsem od sešitů a vyzkoušela čisté volné papíry. Fungovalo to lépe. Přesto tomu stále něco chybělo. Myšlenky skákaly po celém papíře a nebyl nikdo, ani já, kdo by se v nich vyznal. 

A pak jsem objevila novou knihu o obrázcích. Sketchnouting. Vypadá to jako úplná trapárna a takový ten soft shit, co se mnohdy do nás snaží někteří lidé nacpat, ale opak je pravdou. Kniha mi potvrdila to, co jsem věděla už dávno.

Někteří lidé, prostě potřebují k efektivnímu předávání, ukládání a vybavování si informací obrázky. 

Tehdy jsem si vzpomněla na tu čtvrtou třídu, kde jsem skoro naposledy kreslila do sešitů obrázky postaviček z učebnic s popisky o koho se jedná. A pak už ne. Nebylo jak. Učitelé takové sešity neschvalovali. Nechápu dnes proč. 

Koupila jsem si velkou zásobu černých centropenů, fialovou fixu, nabila tablet a dala se hned druhý den do toho. Hodina úvodu do kvantové fyziky. Ideální předmět pro odzkoušení, protože profesor podává látku přinejmenším s historickým nádechem a tak sem si mohla kreslit portréty různých fyziků, kteří v látce zrovna vystupovali. 

Před hodinou jsem si nadepsala téma, a čekala. Profesor začal mluvit a já, jsem pozorně poslouchala. Dělala jsem si poznámky, ale k nim si ihned kreslila jednoduché piktogramy a náčrtky věcí co i třeba vůbec nesouvisely s tématem. Ale třeba k prvku Thoria jsem si nakreslila Thora... apd. 

A milí zlatí ono to skutečně fungovalo. Nejenže teď poznámky vypadaly vtipně, krapet "správňácky" chaotické, ale dalo se v nich vyznat. Někdy jsem použila paprskový model ("myšlenkovou mapu"). Někdy pouhé zhora dolů, zleva doprava. Ale furt byly všude obrázky. A v nich sem se přece vyznala. Dyť jsem je kreslila. A vůbec nešlo o to, že jsou to mnohdy jen panáčci s hlavou kolečkem a tělíčkem z pěti čar. Důležité bylo to myšlení skrze obrázky. A zaznamenávání si okamžitého pocitu z předávané myšlenky.

Protože ve sketchnoutingu nejde o umění. Sketchnouting může zkusit každý, kdo si myslí, že by mu to mohlo trochu pomoci, a nemusí být pro to grafik. 

Dnes, mnoho týdnů po jednotlivých přednáškách, si dokážu vybavit kde co, protože je to přece ta látka, kde jsem si nakreslila thora, pikatchu, sošku adama, nebo je tam vlevo nahoře načmrkaný ten muž co vymyslel model atomu. Takovej ten...Bohr!

Mnoho z vás mi psalo emaily, na facebooku, nebo do zpráv, že byste rádi viděli takové poznámky. Tak jsem ofotila přímo ony poznámky z úvodu do kvantovky. Tak tady jsou!

Tak to zkuste. Napište, pošlete fotky jestli vás to někam posune.Myslím si totiž, že lidí jako já, které školy prostě odnaučili si kreslit informace, bude mnoho :)

TA, CO SE NEUMÍ UČIT

Možná mne znáte z první ruky. Snaživá, hodně se učící, známky od dobrých po průměrné. Studující teoretickou fyziku a ve volném čase nadšeně japonštinu. Zdálo by se, že sem normální. Že učení je pro mě hračka. To možná ano, ale záleží (brutálně) jaké. Škoda, že jsem si to uvědomila (jak moc), až ve své dospělosti. A to pěkně prosím učení, ve smyslu poznávání nových věcí, miluju.

Takovým problémům se dnes nadává dys-poruchy. Dysgrafie, dyslexie, dysortografie, dyskalkulie,  další a další... Ale většina lidí o nich ví prd. A lidi co těmito poruchami učení trpí, mnohdy mívají na školách když to přiznají spíš problém s učiteli (kteří to neumí pojmout), a tak raději mlčí.

Už v první třídě, do které jsem šla o rok později, bylo všem jasné, že to se mnou nebude lehké. Tedy alespoň pro mou maminku, která obětovala obrovské množství času a svých nervů nato, aby mě naučila některým věcem. A abych třeba nezanevřela na školu a na vše co mi v životě nešlo. Za ty věci ji budu nadosmrti vděčná.

První bylo čtení. Dnes již úsměvné vzpomínky na mou neschopnost se naučit číst, byly v počátcích velmi krušné. Mám pocit, že kdyby nebylo Harryho Pottera nikdy bych se číst nenaučila. Alespoň ne  v takové míře, že je ze mě bibliofil se stovkami a stovkami přečtených i vlastněných knih. Písmenka prostě sami skákaly po stránce sem a tam a nebylo možné je zkrotit. Díky tomu, že maminka měla zkušenost s výukou, tak to do mě dokázala vtlouct (doslova). Za to jí budu do smrti vděčná. Čtení na hlas je peklo dodnes, ale nutím se do toho stále znova a znova, kdy je to stále lepší a lepší. Takže doufám (jednou) v hladký čtenný projev.

Písanky a diktáty. To byla kapitola sama pro sebe. Dodnes mi při zaslechnutí těch slov přeběhne mráz po zádech. Neschopnost psat carky a hacky nad pismenky stejne jak oddelujici carky. Peklo. Pětky z diktátů, přeškrtané celé listy v písankách, i když jsem se moc snažila. Nekonečné opisování slov. A výsledek? Píšu jak kocour, kterého potrefí šlak. Až na vysoké jsem si konečně přiznala, že psát si zápisky je skutečně zbytečné, protože to po sobě buď nepřečtu, nebo se tak snažím abych to přečetla a uniká mi smysl textu a pozornost jde šupem do háje. Vzpomínka na střední školu a čárky v diktátech, kdy mne vždy zachránila kamarádka, která mne při každé diktované čárce žduchla loktem (abych to zapsala) je velmi úsměvná. (a tahle věta byla hrozná) Stejně tak předčítání profesorům neopravitelných písemek, které nebyli schopni přečíst.
A jak tedy řeším poznámky na vysoké? Když nejsou skripta, tak se snažím sehnat poznámky od milosrdných spolužáků. Když je někdy vhodný ústní projev přednášejícího, tak se snažím mluvený projev zakreslit. Hodně mě v tom posunula kniha Skečnouting. Zapisování textu pomocí obrázků a skic. Skutečně to na mě funguje bezvadně. Je to jasné a jednoduché - jsou to obrázky a ty já umím chápat velmi dobře.

Počítání. BIG PROBLEM. Ano mí milí. Počítání. Ano, studuju fyziku a neumím počítat. Tedy aspoň v hlavě. To samé násobení. Vzpomínka: 5. třída, první malý test. Velká násobilka, počítání na čas. 5k jak vyšije. Brek doma, že to nezvládnu. Nekonečné učení. Dodnes nespočítám 8x7 6x7 8x6 rychle. Ze zkušenosti vím, že je to 42, 56, 48, ale které je které? Musím je převést na 8x5 (což je hezkých 40) a přičíst 8, nebo 6x6 (což je krásných 36) a přičíst šestku. Nebo 7x7 a přičíst sedmičku. WTF?
Analýza 1., kde testy jsou bez kalkulačky a věci jako násobení a sčítání nesmí krást žádný čas úvahám nad tím co máš vůbec dělat, byly docela problém. Chudáci opravující si museli zvyknout na okraje popsané výpočty pod sebu tipu 23x12 apd. že teď už jsou jen písmenka. V takových chvílích si připadám úplně, ale úplně blbá.

Angličtina. Taková ta věc, co se učím od první třídy. Od mých 7 let. To je pěkně prosím 14 let. A stále umím velmi málo. Děsní učitelé, kteří mým rodičům říkali, že jsem úplně blbá. Já, která jsem na dlouhá léta přijala tuto informaci a nejsem sto se jí zbavit. Představa že budu maturovat z angličtiny mě děsila celou střední. Ale udělal jsem ji. Taky díky tomu, že byla jen ústní 15 minutová část. Žádné psaní ani testovací otázky. Ale kolik to stálo času a energie...

Gramatika (angličtina i čeština). Pěklo největší. Opakuji pravidelně již roky, ale stejně nejsem schopná si to zapamatovat, dostat to do sebe přirozeně. Vše stále pletu do hromady, nepřipadne mi to rozdílné, situace chápu zcela jinak než ostatní.
Spelling. To jako někdo fakt dokáže? V cizím jazyce? JAK???
Slovíčka. Vždy mi trvalo půl století, než jsem si nějaké zapamatovala. A stejně malé nuance v zápisu (prohození písmenek apd) ani nepostřehnu a říkám(a píšu) něco zcela jiného. Ale jsou věci které mi jdou (postupným tréninkem) jako čtení a poslech (spíš tedy to čtení). Pochopení napsaného textu je pohoda. Díky filmům, písničkám, odborným textům. Ale sama nedokážu sama nic reprodukovat (korektně). Protože když to čtu, nevnímám tu gramatickou strukturu (tak a teď je to předpřítomný a píše se to tady s HAVE) ale jako celek. Gramatickou větu musím číst 3x abych z ní dostala nějakou gramatickou informaci.

A jak to tedy dělám s japonštinou, která je považována za jeden z nejtěžších jazyků na světě, když si tady stěžuju na svou angličtinu? Jednak mám skvělého učitele, který sám poznal, že sem dysproblematik a výuku tomu přizpůsobil. Ale jsou tam hlavně obrázky. Malé, psané obrázky z tahů štětcem... A to jde potom samo ne? :)

Co jsem o sobě za 21 let zjistila:

Na vše musím jít přes obrázky. Vytvořit obrázek a ten mi v paměti ukotví informaci. Informace vidím mnohdy v obrazech, ne ve slovech. Neplatí na mne normální metody učení (memorování, čtení nahlas,...) jen obrázky+ pochopení. Komplexní dlouhodobé učení. Za krátkou dobu si nejsem schopna zapamatovat ani tři věty, ale 60 cifer (obrázky!)

Nevýhody: Časová náročnost. Když se chcete učit pomocí obrazců a máte se učit teorii relativity musíte na tom pracovat celý semestr. To samé i s tou angličtinou... Achjo.

Závěr: Zítra mne čeká zkouška z angličtiny. Žaludek mne bolí už měsíc jen z té představy a myslím, že mé šance jsou chabé. Test totiž zkouší všechny aspekty, které nezvládám, byť i jen v češtině - stylistiku (připadá mi to stejně dobré i proházeně), doplňování slov (ehm...), synonyma a definice...

Držte mi palce...