Stopa + Jindra + Moutes + Tom + Vláďa + Kvágr + Ted + Áďa + (Market)
Jejich revírem je Matematika, jejich tempo je vražedné, jejich protivníci jsou derivace, integrály a e^x.
BRKOStým
Už někdy v listopadu jsme se začali pomalu domlouvat a připravovat program. V listopadu! Ale co jsem mohla čekat. Jako noví, nezkušení orgové, ještě s nasazenými, růžovými brýlemi, jsme se s Tedem přihlásili jako hlavní orgové soustředění. Blázni bláhoví...
Objekt jsme částečně vybrali i díky skutečnosti, že zhruba 400m od něj byla chata Stopovy rodiny. Částečně starý hostinec, který se už rok snaží opravit, částečně hrůzostrašné rozvaliny s probořenou střechou, vrzajícími dveřmi a řetězy ve zdech rozbořené maštali. Dům samotný je zvenku děsivý, neomítnutý, ale vevnitř se dá v plném komfortu být. Ale té hrůzostrašnosti musíme přeci využít!
Proto jsme se rozhodli udělat předsoustřědění těsně před samotným začátkem samotné akce. Plán byl : dotvořit hry, projít okolí, uspořádat program,rozhodnout zda-li se bude lyžovat/snowboardovat/běžkovat, domyslet hrůzu a užít si to. "To zvládnem ne?"
Ty jsi ale blbá sfinga!
Když nás 5 přijelo okolí bylo ještě zasněžené, ale jen tak naoko. Na fotku. Realita byla 1cm bělostného sněhu a pod ním 2cm břečka. Na sjezdovce se to dá, ale auto se nám proboří do bláta, které nám naši starou červenou škodovku nejspíš chtělo vcucnout jako šťavnatou malinu. Noco. Sníh nebude. Tečka.
Ihned co rozrážíme dveře, otevíráme všechna okna abychom vyvětrali -2°C na snasitelné 2°C, co byly venku. Začínáme topit, sekáme dříví jak šílení, a vůbec se oháníme, abychom večer nešli spát v 5°C. Začínám vařit pro kluky čaj aby u té práce neumrzli a vybaluji jídlo na 4 dny. To všechno máme sníst? 60ks vajíček?
Byly 2 bugy v Pohádce. Jeden strom byl asi metr nad zemí a na jednom místě se Ted propadl do textury!
Taky vyrážíme do okolí. V plánu je hra s interním názvem "Pohádka", přestože to vůbec med a pohádka nebudou, a bude to spíš pirátská plavba mrtvých. Když se vyrážíme po cestě na Buchtův kopec, kolem nás v lije jak z konve. Obloha bez mráčku, ale všechen led a sníh ze stromů taje a krásně prší. Když se přehoupneme přes vrchol a vstupujeme do lesa je místy voda až po lýtka. tyto místa vyhodnocujeme, jako nevhodná a strategicky je obcházíme. Na louce za lesem a kolem kravína je zas jen a jen bláto, které nelze obejít. Moje boty mne musí milovat, když nezůstaly přilepeny, někde uprostřed bahna. Chtělo by to kafe.
Odpoledne vymýšlíme příběh se zakletými stříbrnými mincemi, které dostanou ve hře těsně před Pohádkou. Začínáme vytvářet mapu kombinací už napsaného příběhu, reálné mapy okolí, italských zkomolenin českých názvů a našeho umu. Mapa se kreslí na velkou bílou A3, paralelně se vytváří A4kové "staré" papíry díky silné instantní kávě a turka. Naskenovaný originál se později přetiskuje na obarvené papíry.
Začínáme promýšlet "Dům hrůzy". Samotný objekt je hrůzostrašný sám o sobě, ale musíme vymyslet příběh, kudy se bude chodit, proč se bude chodit tam a tam, domyslet masky a taky - vytvořit spoustu falešné krve. Příběh se utvořil tak nějak ze situace. 7 smrtelných hříchů. 7 zastávek, 7 zákoutí domu a zahrady. Tyto hříchy měl spáchat mnich, který zde bydlel a odčiní se to sfouknutím symbolických svíček u jednotlivých zastávek. Živí pavouci ve sklenicích, obrovská tarantule, stěna u řetězů zbrocená rudou krví, puštěný horor, vypínací televize(to sama to my ne!), děsivý smích v pozadí, krvavá hostina, lebka kuny hrajíc šachy... a samozřejmě my v maskách. Koňská hlava, bílá maska s rudými rty a zelená závist. Já když jsem nás viděla (i sebe v zrcadle) tak jsem taky zelenala. Hrůzou.
Večery betatestujeme naše vymyšlené hry a questy. Pijeme hektolitry černého čaje a kafe. Usínáme vždy nad ránem zcela mrtví. Den před koncem se rozbily dveře do záchodu a chudák Jindra musel lézt malým oknem vysoko ven. A protože ani po zásahu kdejakým nářadím nepovolily, rozbili jsme sklo. "Hlavně opatrně a žádné vylomeniny na naší chatě!" vyřizovali majitelé. Jasně. To my ne! To ty dveře!
"Vstávejte! Za pár hodin jsou tu účastníci! A my musíme sbalit, převézt vše auty na objekt a ještě vařit!"
Poslední den před začátkem byl chaotický. Vše se balilo, odnášelo, převáželo, vařilo, praskaly žárovky a nešly zavřít dveře či zabednit okna.
Samozřejmě jsme vůbec nestíhali. Účastníci již na místě, my ještě ani vybaleno, natožtak připraveni na nějaké kostýmy, scénky či tématický příběh prvního dne - Pohádku. Naštěstí seznamovací hry jsou Vláďova parketa a my ostatní se můžeme jakštakš připravit nejen na večer s venkovní bojovkou s lighsticky, či šifrovačku, ale hlavně na další dny. Začíná mi docházet, že když vymyslíme jakoukoliv ženskou postavu budu to muset být já. Kruci. Velký úspěch sklízí dvouhlavý drak. Princezna nakonec nezůstává s drakem, se kterým žila, (každá hlava chtěla polovinu!) ani s princem, který ji unesl. Nejlépe je u maminky přeci.
Následující pirátský den měl být po všech stránkách náročný. Celý den jsme byli jak na trní. Nenápadní jak pomalovaný číňan v indiánském oblečku v centu moravské dědiny. Počasí Aladin předpovídá o půlnoci liják. To nemáme šanci stihnout všechno...
Protože je krásně, vyženeme účastníky, místo druhého kola přednášek, ven na hru s výrazy a přepadávání obchodních lodí piráty. My bychom je asi vyhnali i tak. Nějak jsme zapomněli, že ten den mají mít přednášky 4 lidé. Ne 2. Ale to se zamaskuje. Chce to kafe. Díky tomu, že je neutaháme přespříliš, zvládají i odpolední přednášku garanta projektu pana Bulanta, který učí u nás na fakultě. Zdvojujeme pomeranče a je to takové celé exotické a šťavnaté. Já sama usínám po boku mých kolegů a tak se raději někteří odebíráme do postelí.
"Za prozrazení máš mínus milion bodů Martine!" "Tak to to asi nevyhraje že?"
Po večeři spouštíme sociální hru s hledáním papírků. Speciálních, námi vymyšlených, předmětů po celém objektu. Některé, důmyslně schované třeba za wifi, se nalézají i 3 dny poté. Že to byl rovna jeden z 3 papírků, které zakončovaly hru, by nebylo tolik podstatné, kdyby jeden nezmizel v závanu větru v okně, či druhý, který se ztratil úplně. Máme vymyšleno, že do druhého kola, využité předměty z prvního, rozdělíme rovnoměrně mezi účastníky a přidáme tajně brkosí stříbro-předmět-papírek- reálný objekt, který je jejich "speciální" a "tajný" předmět a nesmí ho nikdo vidět. Je sjednáno že ti, co umřou v průběhu hry budou postupně po čtveřicích odchytáváni na dlouho připravovanou "Pohádku-pirátskou plavbu". Snažíme se je rovnoměrně sbírat a nakonec, aby hra nestála (a následně skončila i bez speciálních, nenalezených papírků ukončení), přicházím i já, jako anděl a obalamucuji dva chudáky účastníky. Ti se mnou odcházejí na onen svět. Chce to kafe.
Celým příběhem-Pirátskou plavbou je provází org-osoba se jménem Bestie, která celou cestu jen žvaní hlouposti, že nic neví a že s ní nutně musí jet na cestu, jinak přijdou o kejhák. Taky jim do ruky vráží příběh na papírcích, mapu a do toho mele vlastní roli. Měla jsem úžasnou možnost si Bestii zahrát a byla jsem nadšená. Ale víte co? Nenávidím hrát text, který je napsán v mužském rodě. Neustále říkám dělal/musela/chtěl/objevila! Jsem schizofrenická a ke konci dlouhé štreky začínám chrapět a můj smích se přibližuje chrapotu ztrhaného námořníka. Achjo. Hlasivky se obětujou pro vyšší věc. O půlnoci zhruba kilometr před objektem oznamuji mým svěřencům, že se Aladin spletl a že je to super, že nezmoknem. O dva metry dál na mne káplo a další kroky začalo pršet. Grrr. Ve 3 ráno parám do postele úplně promrzlá. Kafe to nechce.
Běhat bez papučí je výrazné zrychlení!
Ranní budíček v 6:00 mě zabíjí. A téma Star Wars nemohu promeškat ne? Kafe ale nestačí. Energiťák je sice odporný a zvedá se mi žaludek, ale najednou mám zase síly vstát. Máme přeci malého plyšového Yodu, který dokáže vždycky říci tu správnou trefnou věc aa to nesmím propástnout. Nechápu jak to ten malý skřet dělá. Haluzák.
Dopolední přednášku naštěstí nemám, takže relaxuji/spím při připravování Hvězdné strategie a sledování olympiády. Je mi přidělen quest skládání papírové vlaštovky, takže se odebírám do křižovatky pokojů a dlouhé vykachlíkované chodby a schodů. Ne. Nebyl to dobrý nápad. Rozjaření účastníci nabírají rychlost, sklouzávají se po vyleštěných kachličkách až ke mne, kde se v plné rychlosti (bez brzdění!) otáčí a vybíhají schody po 3. Šílenci. Následující dny několikrát málem při scházení schodů málem spadnu, jak je zde podlaha kluzká. Zatracený papuče. Při hře se taky několikrát jdu podívat do hlavního stanu, kde se řeší strategické obsazování planet. Divím se, že se zde nestrhla rvačka. Pravítka na souboje by přeci byly ne? Vlastně ne- měří se jimi vzdálenosti planet. Tak to jo. Po hře je vyhání část orgů ven plnit vojenský Drill. Ještě že už nejsem účastník. S milým úsměvem tedy všem přeji hodně zdaru a jdu si pro kafe.
Večeři zhltáme v rekordním čase, hrajeme scénku s potřebou časových kapslí a plížíme se ven z objektu. Hlavně nenápadně. Jdeme připravovat dům hrůzy. Je skoro úplněk a ten osvětluje zahradu svým přízračným svitem dokonale. Kuchtíme nenewtonovskou rudou kapalinu-krev z bramborového škrobu, 17 balíčků červených barviv a vody. Hnus. Máchám si v tom ruce a hraji si na řezníka s prostěradlem. Zaléváme hustou kapalinou plastový prst i oční bulvu, nože, svícen, obrovské nůžky i struhadlo. Taky se vyžíváme v cákání krve po zdech zbořeniny, sekyrky a sněhu. Brr. Mé ruce vypadají, jako bych někoho právě podřízla. Jdu sehnat rejžák a mýdlo. Jinak by pojali účastníci určitě podezření. Jsou přeci jen chytří jak opice.
Řecký den, je nastaven jako ultra odpočinkový. Orgové musí načerpat síly na noc. Těch 6 hodin strašení v promrzlém domě (už je tam zase 0°C) nás krapet děsí. Energiťáky docházej. Kafe není z čeho vařit. Účastníci pojali podezření. Tolik volna na soustředěních nebývá! Odpolední program jsou workshopy, kdy máme připravené věci, co nás-orgy ve volném čase baví či co zajímavého jim můžeme ukázat. Hlavolamy na tisíc způsobů, Rubikovy kostky obyčejné i šílené, které nechápu jak se skládají (10x10x10!), paměťové triky, nové, české blikací hlavolamy-kostky, které umí kde co, věci z filcu, origami...
Jako další program vymýšlíme Roboty. Je vtipné sledovat, jak se chudáci účastníci pokoušení navigovat své kamarády do různých úkolů pomoci 5 slov... Doleva, doleva, nenahoru, nenahoru, doleva, nedoleva, nahoru, nenahoru, nenahoru, mod, mod, nenahoru, mod, nedoleva. Tady se i obyčejné plácnutí, nebo podlezení stolu stává geniálním filmovým dialogem. Naneštěstí se brzy po startu hry ztrácí většina orgů. Dokonce přijíždí další člen BRKOStýmu Market speciálně kvůli strašení.
Projekt Dům hrůzy je započat. Vytváření toho správného makeupu, oblečení masek, uvaření čaje (po hodině je z něho prakticky kostka ledu, která se nedá pít bez drkotání zubů), zapálení svíček a nachytání těch největších pavouků ve sklepě. Fuj. Proč musím být zrovna já u nich. Účastníci po jednom přicházejí, jak jsou buzeni, a my se vyžíváme v rolích. Já začínám chrapět, takže nemohu vřískat, jak mívám v oblibě. Taky zakopávám o své bílé šaty až na zem, a přes masu nevidím. Nemálokrát se stane, že vrážím do dveří před účastníkem. Naštěstí vrzání dveří a vyrvání kliky z jejich rukou pro nabití rovnováhy je dostatečně děsivý maskovací manévr.
Ted se v roli koně vyžívá. Schovává se ve stínech a když jeden účastník na něj bere v obraně židli pomyslím si, že já bych na jeho místě raději děsem omdlela. Jsem bábovka. Po 6 hodinách vyčerpaní končíme, uklízíme a ve 4 ráno padáme do postelí.
Steampunkový budíček v 6:30 mám chuť spláchnout do záchodu. Energiťák jaksi nefunguje. Proč mám dnes přednášku já? Jaký blázen to vymyslel a proč jsem to při smyslech odkývala? Dyť mám ještě hru! Jdu pro další energiťák. Přednáška na fraktály je boj, ale účastníci jsou v pohodě a dodávaj sílu. Ještěže. Po obědě diriguju přípravu mé hry. Domýšlím poslední detaily steampunkových koleček a vše může začít. tentokrát sice nesedím na křižovatce vykachlíkovaných chodeb, ale v centrálním stanu a když někteří účastníci přibíhají celí od bláta a se zakrvavenými končetinami, říkám si, že je to asi baví. Šílenci.
Jeden z vymyšlených úkolů je zapamatovat si jedny z nejtěžších japonských katakana znaků, nebo složitý útvar. Ostatní (normální) ubytovaní stojí před papírem a ptají se mne, jestli to třeba nefotí na mobily, že přeci není možné si to zapamatovat. Když pokrčím rameny s tím, že jsou to chytré děti, pokyvují srozumněně hlavou a posílají pochvaly. Hustý!
Na večerní hostině vytváříme již tradiční "dorty" z korpusů, Salka, a čehokoliv co si kdo zamane. Začíná mi docházet, že se soustředění přelévá do poslední fáze. V den odjezdu indiáni se už jen balí a loučí.
Z mého pohledu, jako nového orga, to bylo fantastické. Přestože vyčerpávající, tak fantastické. Poznala jsem, že předávání "takového toho...šak vy víte"(lusk prsty) druhým je báječný...
S láskou za BRKOStým
Aďa
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za komentář :)