CESTA DO JAPONSKA

Když jsem v 9 letech ležela u sebe v pokoji na zemi, kolem sebe rozložené papíry, tuš a mističky, před sebou otevřenou knihu japonské kaligrafie s pěknými obrázky, ani mne nenapadlo že tento nevinný zájem přeroste v něco většího. 

Ano na zemi trávim dodnes dost času. I teď sedím na zemi, opřená o postel a mlátím do notebooku.

Ne, nepatřím k otaku co vyrostli na Narutovi a Bleachi, nikdy jsem neviděla ani jeden díl. U nás doma to nefrčelo, rodičům se to nelíbilo a hlavně jsme to neměli bez satelitu ani kde chytnout. Smutný.

Já se dostala k Japonsku oklikou přes už zmíněnou japonskou kaligrafii, ikebany, film Poslední samuraj (žeru ho i když je to made by holywood), geishy... Až na vyšší střední jsem viděla své první anime. Od té doby jsem jich viděla poměrně dost (na mě, neseriálofila), ale všechno to jsou mainstream romantické shoujo komedie. Žádný velký myšlenkový přesah. Jen na odreagování.

A proto pro mnoho lidí přijde úplně šílené mé rozhodnutí, že v létě pojedu sama do Japonska. Ano. Sama. A do Japonska. 

Vybrala jsem si studentskou verzi cestování - přes dobrovolnictví a organizaci WOOFing(o tom zas někdy jindy). Vždy jsem k tomu měla blízko, a teď se naskytlo skvělé spojení! No není to báječné? 

Samozřejmě to nebylo jen tak. Sehnat letenku (o 15 dní jsem promeškala v listopadu letenky za 7k...), seznámit rodiče s tvrdou realitou, že pojedu i kdyby mi to zakázali, zařídit pas (estrapáda na 3 měsíce, protože 5 dní v týdnu škola  v Brně a já si měla ve středu vyzvednout vyřízený pas na úřadě v mém městě. Hahaha), objednat Yeny, nakoupit mapu, cestovatelký slovník, zjistit nutnosti o zásuvkách, mobilech a kreditních kartách. A samozřejmě - vybrat kam vlastně pojedu.

Měla jsem na výběr z mnoha a mnoha míst, ale mne to vždy táhlo do hor, takže padlo očko na sever. Po mnoha a mnoha emailech jsem se domluvila s jednou rodinou, která má farmu cca 50km od Nagana. Vypadají moc příjemně a slušně a google street view s pohledem na předzahrádku uklidnil i mé babičky i dědy, že budu v pořádku. Že tam nezemřu hladem, neutopím se, neuhořím a nedejbože, že se neztratím. 

Co se ukázalo jako kumšt, jsou elektrické zásuvky. Potom, co jsem senseiovi na hodině japonštiny hrdě ukazovala zakoupenou zástrčku, tak se rozesmál, že to fungovat fakt nebude, že v Japonsku mají rovné zdi s rovnými zásuvkami, a že tahle obluda tam nedosedne. Tak mi daroval svou malou zásuvku. Zlatej chlap. 

Další BIG problem se objevil při kupování mapy. Haha. To musí být lehký sehnat mapu Japonska. Dyť v Brně je knihkupectví na každým rohu... No tak ne. Obešla jsem všechny knihkupectví a mapu Japonska nemaj nikde, a mapu Tokia jsem včera po 2 měsících našla v Dobrovském. Sláva. Spolu se slovníkem a průvodcem mi zajistili vše potřebné. Dobrovský dostává plusové body.

S kreditkou je to otřepaný fakt, ale pro neznalé - nejaponské karty fungují (vždy a spolehlivě) jen na poště. Kdekoliv jinde může fungovat, ale taky nemusí. Sensei to okomentoval s tím, že japonci jsou prostě baka desu.

Další překvapení co mě čekalo, jsou mobily a telefonování. To že tam evropské mobily fungují/nefungují je nahodilé (zdá se). Ale jak jej zprovoznit aby fungovaly určitě - koupit si SIM kartu. Prý to dnes už jde. A kde? Na letišti... Komentář byl krom obvyklého baka desu ještě rozvit o přídavná jména jako nenapravitelný, děsný a nepochopitelný...

Dnes je 29. dubna. Méně než za dva měsíce už budu na místě a začínám se obávat... :)

Čekejte pravidelné zprávy, přibývající s narůstající nervozitou z odjezdu.

KOCOURKOV

To je tak, když se sejdou náhody všech světakrajů dohromady a je z toho pořádná mela.

Začalo to tak, že jsme objednávali skrze fakultu objednávku ze zahraničí. Na to má samozřejmě fakulta předpisy, takže jsme to vše nechali na nich. I když se nám trochu nelíbilo, že clo se bude řešit až potom skrze příslušné lidi. Ale co naplat. To mají určitě dobře ošéfovaný.

Objednávka měla přijít do 14 dnů, přeci jen Čína je daleko. Nějaká rezerva být musí. Příslušní lidé si tehdy oddechli (i my), protože to nemělo kolidovat (naštěstí) s vyklízením, malováním a stěhováním kanceláří. Hm. Tak to jsme se spletli.

6 těžkých balíků přišlo za 2 dny, potom co se podívaly po různých koutech Evropy a setkaly se zas až u nás v Brně. Ráno jsme se doma prozíravě dívali na shipping a ono to hlásí, že je to v Brně. Doprčic. Já měla být v Brně a na jednoho toho bylo moc. Proto jsme se rozhodli stavit za vrátnou, oznámit že přijdou nějaké balíky pro fakultu.

"Ona: Na koho to bude?"
"My:Na fakultu"
"O: Jaké jméno?"
"My: Fakulta"
"O:No to ale nemusím převzít!"
"My:Od toho jsme tady, aby jste to převzala"
"O:To ale nemusím! Musím mít telefon! Aby si to někdo odvez. Nechci aby mi to tady zavazelo!"
"My:Příslušní lidé mají dovolenou."
"O:Tak to nepřevezmu."
"My:Počkejte! Dáme vám náš mobil."

S tímto jsme kapitulovali a já odešla na cviko. Za hodinu to přijelo. 6 krabic, které se musely neprodleně dostat z vrátnice (přece mi to tady nebude zavazet!!!). Takže je kluci odvlekli k nám domů. Paráda. Na krbaicích byl nalepený oranžový výstražný papír NEOTVÍRAT DO 3 DNŮ SE DOSTAVIT PROPATIT CLO + obrovská spousta vykřičníků. Paráda je pátek, lidi maj dovolenou a co my s tím teď doma. Navíc když nesmíme řešit clo my.

Když jsme se dovolali někam, kde to mělo nějaku cenu, řekli nám, že potřebují fakturu. Jasný. Ta bude v krabici. Musíme je otevřít. Hm. Nesmíme/musíme. CO asi vyhraje. Po rozbalení a prohledání obsahů všech krabic nikde ani památky po faktuře. Sakra. Neposlali ji. Amíci...

Takže dnes, v pondělí, nám leží na chodbě 6 rozbalených krabic, bez faktury a nikdo neví co s tím. To by jednoho švihlo fakt.

KOCOURKOV

SUSHI V BRNĚ

Ať už si chystáte zpestřit svůj jídelníček během Animefestu (nebudete přeci jíst jen párky v rohlíku ze stánku žene?), nebo si brousíte zuby na otestování zahraniční exotiky skrze japonskou kuchyni, tak je vám Brno otevřené. Je tady mnoho starých i nových restaurací, kde podávají jak sushi, tak domácí japonská jídla. Hlavně v posledních pár měsících se vyrojilo pár nových. A jak je to u nich s kvalitou? Kdo, a jak se v nich má vyznat? Udělala jsem pro Vás malý průzkum!

KOISHI - Vyhlášená restaurace za hranicemi Brna. Klasika a nejvyšší třída. Zatím jsem se sem nedostala, ale je to v plánu :) Mí známí, kteří zde byli několikrát vždy mluví o zážitku a dokonalé chuti. Já chodím pouze do KOISHI shopu, který mají ve dvoře. Hromady a hromady potravin, jen co hrdla a peněženky ráčí! PS: Mají i Pocky a Mochi.

SUSHIYA NA MORAVSKÉM NÁMĚSTÍ - Poměrně nová restaurece. Polední menu jsem si skutečně vychutnala a nigiri s bělomasou rybou nemělo chybu. Rýže dobře uvařená, nadýchaná, měkká. Maki neuplácané, vláčné. Tak akorát. Chuťově výborné. Cena odpovídá (Maki + chuťové překvapení cca 120Kč) Místo pěkně zařízené, spíše domácích rozměrů, komorní. Vřele doporučuju.

WANG RUNNING SUSHI NA JÁNSKÉ - Byla jsem v restauraci a ještě nebylo spuštěné running sushi, ale objednávka byla možná z klasické nabídky. Lososové maki neuplácané, rýže dobře uvařená. Chuťově moc dobré. Ryba byla čerstvá. Ceny odpovídají (Maki cca 90). Oceňuji veliké prostory. S takovou se sem bude moci nahrnout polovina animefestu :D

EBISU NA SLOVÁKOVĚ- Není to úplně restaurace, jako spíš místo na odpočinek, pokecání, s dobrým pivem a jídlem. Tradiční domácí japonská kuchyně bez sushi. Kořeněné maso, nakládaná zelenina, apd. Naše objednane jidlo byly masové knedlíčky a My jsme si pošmákli úžasně a určitě se vrátíme. Mimochodem. Točí Poličku :) Velmi milá obsluha i prostředí. Jediný problém je restauraci najít. Vchod je ve dvoře a jde se po schodech do sklepa :D

IZAKAYA ASAHI - Brněnské Izakaya. Vice bar, než restaurace, ale vaří zde taky. Staraji se o ni stejni lide, jako o Ebisu, a prispivaji tim k ruznorodosti brněnských restaurací a barů. Já jsem tady s kamarádkou měla dpbré lososově sashimi. Prostředí velmi stylové, obsluha milá.

SUSHI V LETMU - Sushi fastfoodového typu ve 4. patře letma (velký bílý ementál-dům na Hlavním nádraží). Na fastfood ale sushi neodfláknuté, rýže dobrá. Ceny akorát
(Maki cca 80 Kč). Na hladovou otočku (místo o 3 domy dál do KFC) velmi příznivé.

SUSHI VE VAŇKOVCE - Sushi fastfoodového typu. A asi nejznámější i pro "mudly". Přeci jen všichni kolem toho pořád chodí skrze obchodní dům Vaňkovka. Rýže někdy dobrá, někdy taková uplácaná (rozvařená), ale vždy je to bleskurychle uděláno a člověk se nají. Cenově odpovídá (Maki cca 80Kč). Na hladovou otočku dobré. Můj tip: Kuřecí polévk za 35. Je nejjbombastičtějdokonalejší na světě. 3 roky se ji už snažím replikovat doma.

TAIWAN BENTO-RUNNING SUSHI NA JOSEFSKÉ - Tady jsem byla jednou. Příšerná obsluha, upatlané stoly, sushi okoralé. Ještěže jsme měli avokádové maki. Nevermore. Pokud mne někdo přesvědčí o opaku, dám jim druhou šanci. Možná...

PAINT JAPANESE- ZÁKLADNÍ SLOVESA JAPONŠTINY

Souhlasím s všeobecně známým faktem učení - různí lidé se učí nejefektivněji pomocí různých technik. Někdo se učí nahlas, někdo zapisuje poznámky v hodinách, někdo mí dobře naslouchat a někdo se umí učit pomocí obrazců. Do téhle skupiny spadám i já. Jakékoliv učivo, ke kterému jsem si kdy malovala obrázky umím lépe, pamatuji si víc-co to bylo, kdy a jak, souvislosti a někdy i text učiva...

Vlastivěda, 4. třída. T.G.M na koni, levá stránka velkého linkovaného A4 sešitu s 20 stránkami, obsah učiva zřejmý. O pár stránek dál škrtnutý obrázek Gottwalda. Nevěděla jsem tehdy kdo to je. Byl ale vyobrazený v učebnici tak jsem ho nakreslila. Maminka mi ho škrtla. Prý že byl zlý :)

Teď ve druháku se opět vracím ke svým starým dobrým technikám. Protože vlastní zápisky buď: nejdou přečíst/nejde se v nich vyznat/nejdou přečíst. Píšu hrozně a navíc neumím udržet jednolitý pěkný text. Škoda. Chtěla bych mít krásné úhledné písmo ze kterého by se bylo radost učit na zkoušky. Při mých pokusech o pěkný font (přeci jsem jsem se dlouho věnovala kaligrafii) jsem tak pomalá a ztrácím pozornost učitele. Hm. nezbývá nic jiného než obrázky. Ale  skečování zas jindy.

Během mého studia japonštiny jsem si pro sebe namalovala hromady obrázků, ale jen málokteré jsou v digitální podobě. Toto je jeden z nich a třeba to někomu pomůže. Mě a pár mým kolegům co se učili na zkoušky pomohly :)

VŠUDE SAMÉ KVĚTINY

Květiny, dřeviny, jednoletky, trvalky, plevel, kvítí, to zelené, prostě a jednoduše rostliny! Začíná jaro, můžu zase nadšeně fotit rozkvetlé třešně v naší ulici a lisovat si ty nejkrásnější květy...

Rostliny mne začaly zajímat už kdysi dávno na základce, kdy jsme měli dokonce kroužek, kde jsme se starali o květinky ve škole. Zůstávali jsme tam dlouho do večera, obcházeli třídu po třídě a paní učitelka nám radila co se musí zalévat málo, co více, a které rostliny potřebují celou konev. Stávala se ze mne malá zahradnice, že jsem doma otravovala furt dokola s tím, že chci mít na zahradě i svou malou zahrádku. Chudáci rodiče.

V pubertě mi maminka raději všechny květiny v pokoji zabavila, protože přes roztržitost a šílený zmatek v pokoji by všechny pozdechaly. Čekalo je tedy pečlivé opečovávání mé maminky, kdy čekaly až se zas trochu umoudřím a vrátím se k nim. Stoprocentně.

Znáte film Penelope? Moderní pohádka o "zakleté" slečně co má prasečí rypáček... Pořád zalévá květiny v úžasných skleněných nádobách. Takové mini zahrádky... Jestli jste něco takového někdy viděli pošlete tip. Budu vděčná :)

Začala jsem (přeci jsem už dospělá ne? To zvládnu!) v Brně bonsají, trvalkou od babičky, tlusticí a africkými fialkami. Vše vydrželo až do té doby, než jsem byla dlouho přes Vánoce pryč a opečovávanou bonsaj pověřená osoba nezalila z důvodu špatné komunikace. Ostatní méně náchylné však přežily, úspěch. Nedávno jsem dostala darem maličkou orchidej. Ty jsem nikdy neměla, tak nemám šajna jak se k nim chovat, ale něco načtu na netu. Snad vydrží. Doufejme.

Před pár dny jsem ale nabyla dojmu, že by to chtělo i více užitkové rostliny, takže jsem zašla na trh a koupila si sazeničky bylinek a zasadila do květináčů. Meduňka. petrželka, bazalka, rozmarýn a pažitka (tu jsem pořídila velkou, protože pažitku zbožňuji) byly vyhlášeny jako nejlepší, takže nebylo žádných pochyb co vybrat :) Z nostalgie (a protože ji mám moc ráda) jsem "zasadila" řeřichu, jestli se tak dá nazvat činnost posypání semínek na namočenou vatu v mystičce...

 Mimochodem, kdyby to někdo náhodou nevěděl. Miluju fialky, tulipány, slunečnice a růže :)

KABRŇÁCI, LÁSKA NA PRVNÍ HRU

Před dvěma lety bylo na jednom ze srazů organizačního týmu nadhozeno téma motivace pro Brkosáky za řešení jednotlivých úloh (matematický korespondenční seminář). Ve vzduchu visely deskové hry, prší, mafie... A nakonec úplně nová KARETNÍ HRA.

O rok později, jsem tuto myšlenku znovu rozvířila nutkavou potřebou namalovat kartu Vězňovo dilema. Je na ní velmi překvapivě vězeň z amřížemi, učila jsem se tehdy stále s tabletem a hrála jsem si s obrázkem dlouho. Přesvědčila jsem ostatní, že je dobrý nápad to zkusit udělat a vytvořili jsme první návrhy karet i designu a vymyslel se název Kabrňáci. Trochu úcty velkým myslitelům nikdy nepřijde na škodu :)

A tak začal rok nekončících hodin (ne nekonečných, byla to zábava!) nad grafickým programem s grafickým tabletem, přemalovávání, neutuchajících denních návštěv celého našeho týmu kdekoliv a kdykoliv, hraní si s kily malinkatých popsaných lístečků(v kterých by se ani čert nevyznal) které představovaly karty, kluci trávili dny a dny nad pravidly. A pak? V září bylo vše připraveno na tisk.
Nechtěli jsme mít velké oči, chtěli jsme 70ks balíčků pro řešitele. Pak s velkým zájmem našich přátel 150. A proč né přímo 200? A hele oni mají množstevní cenu! Tak jich vezmem rovnou 300 ne?

To se mě zdálo na pokraji šílenství, ale dnes jsem za tu megalomanskou představu Toma Novotného obrovsky vděčná. Myslel dál a zářněji než my. My nad kartami trávili prakticky všechen čas, kdy jsme nemuseli být nutně ve škole a nejen mě se hra začala někdy zdát "obyčejná". Vždy mne ale někdo kdo hru poznal nově, přesvědčil o opaku, že to co děláme má skutečný smysl, a že je tým úžasný. Když jsem totiž ještě na počátku září mnoho karet neměla, škola už dávno začala, stěhovali jsme se, pořádali jsme letní soustředění a já byla krapet vystresovaná, pomáhali mi mí kolegové a měli úžasné nápady, které všechno posouvalo dále. Bez Toma Moutesa Moutelíka  a Honzy Stopy Stopky by toto nikdy nevzniklo. Díky kluci za vše!

Karty byly vytištěny, dorazily a my je začali ukazovat okolí. Věděli jsme, že hru si oblíbilo mnoho přátel, ale takto pozitivní reakci jsme opravdu nečekali. Balíčky zmizely do měsíce. A ty ohlasy! Potěcha duše <3

Aktuálně je v jednání mnoho věcí, objednává první dotisk, kreslí se nové obrázky, do týmu přibyla úžasná výtvarnice Linda, udělali jsme prototyp webovek, máme obrovskou plyšovou Weiestrassovu příšeru z obrázku, a náramně si tu jízdu užíváme...

Můžete nás podpořit na webové stránce nebo na facebooku.

Tady je konečně také prostor poděkovat našim úžasným kamarádům za pomoc, které si velmi ceníme a bez které bychom to nikdy nezvládli tak dobře! Jindrovi Dvořákovi za ochotu a nadšení hrát s námi byť jen s prototypy, testovat a testovat do úmoru, Vláďovi Sedláčkovi za skvělé tipy a nápady, Janči Sotákové za skvělý anglický překlad díky němuž hru mohou hrát i lidi z Cambridge, Tedovi Kučerovi, Peťovi Steindlovi, mojí skvělé sestře Verči za podporu a nadšení.

BOOKS

Knihy. Knihy a zase knihy. V mém životě se vždy jednou za čas objeví nový titul, který si musím přečíst, nebo ho dokonce mít. Může se jednat o krásnou literaturu, knihu s nádhernými ilustracemi k obdivování, klasiku, nebo i o "nakopávačku".

JAPANESE SWEET MOCHI DUMPLINGS - MOLESKINE RECIPES 日本料理のレシピ

Po včerejším velenákupu ve VINAMU jsem ještě večer udělala mochi koláčky. Jelikož je zbožňuji (jsou prostě božské), tak  jich přes noc moc nezůstalo (přestože druhý den jsou ještě lepší!).

A jak se tento zázrak z lepkavé rýžové mouky připravuje? Vytvořila jsem rychlý návod, který se dá vytisknout a vlepit do vašeho deníku, moleskine, hipster-super-cool bločku or whatever, abyste to opravdu zkusili. Koupené mochi koláčky hadr.

Moje velmi oblíbená chuť je matcha s lístky zeleného čaje (používám senchu) s náplní pasty anko. Anko má pro evropany velmi nezvyklou chuť (sladkou), a absolutně nikdo by netipl, že tato mazlavá, červeno-hnědá hmota, je z fazolí. Sladkých samozřejmě :)

K přípravě je třeba: Rýžová mouka Shiratamako/Mochiko/lepkavou rýžovou mouku(na tržnici věděli co myslím). Moučkový cukr, voda, matcha prášek a sypaný zelený čaj (zalité trochou horké vody), škrob (aby se to vše nelepilo) a Anko.

Když se vše smíchá, nechá se směs ohřát v mikrovlnce. Nic se zkazit nemůže, mám to ozkoušené. Když je to moc tekuté, nechat déle, když moc tuhé... prostě rozmíchat :) Konzistence by měla být měkká, velmi hustá, velmi, velmi, velmi lepkavá hmota :) Po přenesení na poškrobovanou plochu, se těsto rozmačká do přibližné výšky 4mm ukrojí se kus akorát do ruky (5x5cm?) do čtverečku se dá čajová lžička Anko pasty a zabalí se to jako balíček. Pomačkanou částí se položí na talířek a může se podávat.

Tipy: Mám ráda těsto sladké. Různí lidé doporučují různé množství cukru, ale já používám někdy poměr cukru:mouky:vody téměř 1:1:1. Těsto taky připravuji ve skleněné misce. Lépe se těsto v mikrovlnce chová :)

LIFE LEVEL ASIA

Žiju život lvl Asia. Nebo se o to aspoň snažím. Prý. Tohle mi řekl můj učitel japonštiny, když jsme se viděli naposledy. Taky jsem o sobě zjistila, že vypadám jako "dívka-s-brýlemi-takový-ten-studijní-typ-pěkná". To bylo poté, co zjistil (subarashii Duragowlin-san!), že i v Česku existují lidé slepí jak krtci, jak on. A ne, nenosím brýle na parádu. Tak se divil. Já taky protože při vzájemné výměně brýlí nedošlo u druhé strany k typické reakci -"Hustý, nic nevidim! fuj, fuj!" ale prostě jen..že vidí, parádně, stejně jak já s jeho. 

Celá já...ne :)

Taky mi ukazoval fotky kluků (to velká móda!), kteří se oblékají jako dívky. Nejenom že jsme řešili morální otázku, ale i třeba to, jak my chuděry v Evropě k tomu přijdem, že kdejaký kluk, co se oblékne jak holka v Asii, je hezčí jak my :D 

Nakonec, když jsem se snažila říci gramaticky správně jedno souvětí, tak mě zastavil, že to nechápe. Že na pohled jsem uplně "klidná-krása" ale když mám na něco odpovídat, že se můj mozek vaří, a že sem uplě mimo. Že ten rozpor nechápe. Nevím jak on, ale já znám je ten zmatek v tý hlavě, takže nemůžu soudit...

Rozhodla jsem se, že navštívím brněnské VINAMO. Dnes. Místo o kterém většina brňáků neslyšela, ti co o něm slyšeli by tam nešli, ti co by tam šli, tak se bojí, a pak jsme tady my. My ostatní, kteří potřebujem sehnat něco, co se neprodává na každém roku v tescu (které mi mimochodem po Intersparu prý chcou zavřít!). 

A cože je to záhadné místo? Vietnamská velkoobchodní tržnice. Taková menší obdoba proslulé SAPY v Praze. Vytyčila jsem si cíl sehnat rýžovou mouku na mochi knedlíčky, ale odešla jsem s 2kg rýžové mouky, 1,5kg nakládaného zázvoru (miluju ho!), obří láhví thajské sladké chilli omáčky, avokády, asi 300g čaje, měkkým tofu, další bambusovou rolovačkou na sushi. Kdybych si nevzala tak málo, tak v zástupu by bylo miso, zelenina, glutaman sodný, ... Prostě ráj. 

Pak se jen zastavit v Koishi pro anko pastu a bude! Po příchodu do obchodu jsem od vstupních dveří zahlédla, že má oblíbená polička s anko pastou je prázdná. Asi jsem musela hodit velmi zdrcenný pohled, protože slečna za pokladnou mi řekla, že ji to velmi mrzí, že anko ještě nedorazila (ano, ví pro co jdu. Chodím tam často a prakticky jen pro anko + co zrovna doma došlo). Už jsem chtěla odejít, když vtom řekla, že vlastně jeden balíček mají. Schovaný pro nějakého pána, kterého nikdy neviděla a že pán má smůlu :D. Tak jsem mohla radostně odkráčet domů s pyšně přitisknutou anko pastou na hrudi a s myšlenkou na přípravu :) Konečně se tak dokopu napsat foodčlánek o mochi knedlíčcích. Přísahám.

Autor Bysc

Opět jsem byla na dlouhý čas zcela ponořená do malování a protože je z mé strany hotovo (snad), tak jsem se mohla trochu více zaměřit na letošní cosplay projekt Kon z Tokio Ravens na Animefest. Kon je duch bílé lišky. Je úžasně roztomilá, má obří huňatý ocásek, a za svého pána by položila život. Těším se :) Kdyby přišly objednané paruky z ebaye (4,5 měsíců...a nic) tak by byl cosplay už určitě zcela dokončený, ale pošta to evidentně vidí jinak :) 

Dospěla jsem taky k hlubokému přesvědčení, že času je málo. Že tomu tak bylo, je i bude nadále, a že to nezměním. Že jsem vlastně té nátury, která když má čas, tak si něco zařídí, zaměstná se, začne na něčem pracovat. A že mi to vyhovuje. Co se ale v mém přesvědčení ohledně časoprostoru změnilo je, že na přátele, rodinu a na sebe sama si člověk čas udělat musí i kdyby padaly kroupy ve velikosti malých slonů, nebo to dopadne zle. Jednoho dne totiž zjistí, že nemá jít s kým ven, komu se vypovídat, nebo jen tak vidět milou, známou tvář. Nebo že si s rodinnými příslušníky nemá co říci, a že jsou to už cizí osoby, jenž do jeho života nepatří. Popřípadě skončí s podlomeným zdravím s výmluvou, že je mladý a že se oklepe. 

Proto se snažím v poslední době věci dělat efektivně, v čas, s předstihem aby v den deadlinu jsem mohla zapracovat ještě více a věc dokončit na úrovni, jakou požaduji. Ne že by se mi to tedy nějak dařilo. Ale snaha se cení ne? O tom přece život level Asia je. Aspoň to zkusit.