V neděli večer jsem se svalila na židli a snažila se zpracovat praktikum do školy, když tu mi blikla zpráva od známého ze školy, jestli nechci jít v úterý do tančírny. Nerozmýšlela jsem se dlouho. Přestože jsem pořádně tančila naposledy v tanečních a párkrát na táboře a jsem přesvědčená o tom, že jsem nemehlo, tak jsem souhlasila. Bude aspoň sranda.
Setkání mělo být po půl deváté na Mendláku a tak jsem se vydala na zastávku 19:55. Samozřejmě mi ujel trolejbus před nosem. Jak nečekané. Počkala jsem tedy do 20:03 a pěkně jsem se v trolejbusu uvelebila, pustila si film a užívala si tepla uvnitř. Jaké bylo mé překvapení po pár minutách, že jsme dorazili do vozovny! Myšlenky jako - krucinál jak se odsud dostanu - mi běžely hlavou mezi tím, co jsem se snažila zorientovat. Našla jsem zastávku směrem na centrum a čekala. Vítr profukoval svým arktickým způsobem a já se snažila zahřát pouhým myšlením na teplo mé postele. Když trolejbus přijel, nadšeně jsem nastoupila, zapla rozdívaný film a těšila se na tančírnu. Dorazili jsme samozřejmě na nádraží pozdě, takže na místo srazu jsem se potřebovala dostat co nejrychleji. Bylo už po po půl a tak jsem doběhla na zastávku šalin. Idos, na který jsem se předtím dívala, mi poradil že se tam dostanu 1 nebo 2. Právě přijížděla 2 takže jsem s nadšením nastoupila a pustila si film. Když už jsme byli skoro u Mendlova náměstí, tak šalina odbočila. Ne jak bych předpokládala doprava, ale doleva! O tom, že 2 nejezdí na Mendlák, ale na Poříčí mě další den informoval známý. To už vím teď taky. I bez něj. Když jsem vyskočila na Poříčí bylo 20:43. Začala jsem utíkat (v podpatcích žádný med) abych stihla být na místě srazu včas. Odjížděl v tu dobu totiž autobus na místo tančírny. Přesně, když jsem dorazila na místo setkání uřícená a snažící se popadnout dech, přijížděl autobus. Známý se jen smál.
Tančírna byla skvělá. Můj tanečník nějakou dobu tančil i závodně, takže mne vedl jistě. Nohy se mi pletly, ale po dvou hodinách až jsem žádné nohy ani neměla, ty mi už odumřely dávno bolestí, takže se mi tančilo velmi dobře.
Když jsme rozjezdem dorazili z Tančírny na nádraží bylo chvíli před půl na dvanáct a já se zaradovala že se dostanu domů brzy. Nastoupila jsem po rozloučení do mojí obvyklé 89 a pustila si film. Zastávku před tou mou jsem to vypnula a těšila se do postele. Jaké bylo mé překvapení, když autobus nezahnul doleva k nám, ale jel rovně! Po pár sekundách jsme minuli přeškrknutou ceduli BRNO a jeli jsme zvesela dál. začala jsem se uklidňovat že to bude v pohodě a že za chvíli bude určitě zastávka a dojdu to. V tu chvíli kapla na okno kapka. Po chvíli další a další a spustil se liják. Nádhera. Nemám deštník. Po 5 minutách jízdy černočernou nocí jsem se opravdu začala znepokojovat. Proto jsem vstala a šla se zeptat mladého spolucestujícího kam to vůbec jedeme. "Do Zá..." odpověděl. "Aha a kde to je?" zeptala jsem se. "Ještě docela daleko." Když jsem mu pověděla že jsem asi nastoupila o špatného rozjezdu, nebo že nevím tak se jen smál. Řekl že můžu přeci počkat na konečnou a tam jet zpátky zase tímto autobusem. "To je nápad!" zaradovala jsem. V tu chvíli se ozval řidič že už zpátky nic nejede. Že tam rozjezd končí. "Cože??? Jak se dostanu tedy domů?" (stále jsme jeli a jeli a jediná zastávka byla uprostřed pole za letištěm). "No tak vystoupíš tady na té příští a dojdeš asi kilometr a půl na zastávku XXX a z tama už nějaký rozjezd pojede". No paráda. Na podpatcích, bez deštníku, v šatech, tma všude okolo jak v hlubokém lese a jen s povědomím o směru kde je Brno či letiště. "Slečno kde bydlíte?""Ve Slatině""Tak já vás tam hodím když pojedu domů." Málem jsem v tu chvíli skočila klukovi za krk radostí. Když jsme dojeli do Zá... rozloučili jsme se a já přešla do přední části autobusu, a protože byla zima, řidič mě vzal do teplé kukaně která se dá rozšířit zavřením dveří opačným směrem. Povídali jsme si o cestování po Brně, motorech a zpáteční cesta uběhla úžasně rychle.
Domů jsme dorazila mokrá, unavená, ale šťastná že jsem doma.
Další den jsem se měla setkat s tatínkem, který projížděl Brnem a měl mi dovézt nějaké věci. Čekala jsem na české až mi zavolá, kde zastavil abych přišla. Pípla mi sms, že je u kostela. Tak jsem vyrazila k Červenému kostelu, a zjistila že na té straně kde popisuje, nic není. Chvíli jsme si telefonovali a mne napadá spásná myšlenka zeptat se ho, jestli je u červeného, nebo bílého. "Bílého" ozval se hlas z mobilu. Aha. Už jdu. Když jsem dorazila ke kostelu tam taky nebyl. Po dalším volání jsme se dozvěděla že ho jen vidí a že mám jít kousek zpátky. Po nadšeném setkání jsme vyrazili ke mně domů. Celé Brno ucpané až hanba a až za 3/4 hodiny jsme vyjeli z centra. Když jsme dorazili před můj byt, tak jsem jen popadla tašku, že to tam jen hodím a pak mne taťka odveze do Aikida jak slíbil. Na schodech jsem zjistila že při včerejších zmatcích jsem musela nechat klíče někde pohozené a že je nemám. Přesto jsem se uklidňovala tím, že spolubydlící bývá vždy ve středu doma a kdyby ne tak někdo jiný. Zvonila jsem a nikde nikdo. Volala jsem spolubydlící a ta mi sdělila že dnes výjimečně jela domů. Volala jsem tedy další spolubydlící a ta mi řekla, že je na cestě, že tam za 20 minut bude. Paráda, co teď? Máme zpoždění kvůli zácpě, musím to tady někde nechat. zazvonila jsem na sousedy a nechala to před našimi dveřmi.
Když jsem vyprávěla svůj zážitek z předešlého dne kamarádkám v Aikidu tak se smály a při loučení mi popřály klidnou cestu. To byla. Před dům jsem dorazila v klidu a pohodě, ale při zvonění mi zatuhla krev v žilách. Doma zas nikdo nebyl. Venku padla noc, můj oblíbený vítr severák foukal a foukal, a já se marně snažila dovolat spolubydlící. Zapoměla na mne.
Vrátila jsem se tedy na zastávku. Trolejbus mi ujel před nosem. Jak jinak. Tak jsem opět byla v 20:00 na zastávce a měl se opakovat včerejšek s vozovnou. Proto jsem počkala do čtvrt a jela přímý autobusem do centra, kde jsem i následně přespala. Než ale přijel málem jsem se proměnila v kostku ledu.
Jaké bylo mé překvapení, když mi ráno z kapsy kalhot vypadl klíč od dveří...
Všem přeji veselé převánoční zážitky!
Dragowlin
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za komentář :)